Alkoholik

Kristýnko, udělej co píše Líba.
Jistě si četla že jsem napsala že jsem časem přečetla mnoho knih o odpuštění. Já mamince nic nezazlívám, ba naopak vím že nevěděla kudy kam, protože chlast je šílené svinstvo.
Od té doby co jsem mamince odpustila a vlastně se smířila z její situace už jsem nikdy ten hysterický pláč neměla.
knihy.abz.cz/prodej/sila-je-ve-vas tuto knihu jsem přečetla a opravdu mi pomohla, mám jí doma ale jak se stěhuji nemohu ji najít, až ji najdu můžu ti ji poslat. Je to kniha kde se smířím i se svým vnitřním dítětem a s lidmi co ti v životě ublížili, byť nechtěně, ani to nemusí vědět.
Viděla jsem se jako malá holka očima teď dospělýma a vlastně i očima matky. Řvala jsem a to hodně....ale pak cítila úlevu a začala se mít ráda jinak....a vííc.
Teď když piji je to už jiné, nelituji se a ani se nezlobím, zkrátka chlastám ani nevim proč, nic mi to nedává ani úlevu, někdy mám pocit že je to jen zvyk...nebo co .

Kristýno, upřímnou soustrast. Mamince je asi lépe. Udělej to, co radila Líba a Pavla. Napiš mamince dopis a napiš do něj všechno, co tě napadne. Uleví se ti. Mně v mládí zemřela nejlepší kamarádka, tragicky, kvůli drogám, za nevyjasněných okolností... Nedokázala jsem se smířit s tím, že už jí neuvidím a nic nevyřeším... Psychicky jsem z toho bylo mimo, ale věděla jsem, že nikdo z lidí mi nepomůže. Začala jsem jí psát dopis, potřebovala jsem ty slova a myšlenky v hlavě dostat ven. Tak jsem psala a psala a po několika dopisech jí, se z toho staly dopisy mě samé... Byl z toho jeden sešit, který jsem měla u sebe několik let. Nikdy jsem ho zpětně nečetla a po letech, když už jsem necítila ty bolavé emoce, ale jen prostý smutek a vzpomínky na hezké, tak jsem ho roztrhala a vyhodila. Moc mi to pomohlo. Zkus to. A netrap se. Musí to být moc těžké Držím ti pěsti, přeji hodně síly!

V mé rodině pijou všichni sebevraždy,úrazy a alkoholismus to jsou neslavné konce mé prokleté rodiny a já hlupák ochraňovatel matky se nechávám vydírat a platím na všechny strany a díky své hlouposti a slabosti a sponzorství jsem se dostal do dluhů a bídy. Má rada je jediná utečte dokud je čas a netolerujte tuhle odpornou zálibu !!! WOLF

Wolfe,nezmiňuješ se,jestli to mámě pomohlo,že jsi ji sponzoroval a dostala se tím z chlastu.Já jsem se za sebe poučila co je pomoc,co není pomoc.Že můžu pomoct jedině tím,když neohrozím sama sebe.Taky jsem do toho po letech vlítla znovu.Tentokrát jsem bezprizorní a také dluhy,které mne tíží.Možná víc,než ty,kterým dlužím.I kdyby mi je mé děti chtěly odpustit,já si je odpustím,až je vyrovnám.Jsem jim nejen povinována ale i vděčná,že mi omohly.Pochopitelně abych tak mohla učinit je pro mne jediná podmínka a to střízlivost.Ono je těžké rozpoznat,kdy druhý opravdu potřebuje pomoc a kdy má potřebu tě jen zneužít.Stále platí důvěřuj,ale také prověřuj.

Wolfe, už je to pryč, poučil jsi se, myslel jsi to dobře.A vůbec jsi si neuvědomil, že vlastně pomáháš k dalšímu pití, Ty jsi platil dluhy, oni je klidně dělali dál, proč ne, když byl sponzor.Být dobrý nebo blbý vychází občas nastejno.Je to drahá pomoc, ale jedeme dál, už budeš chytřejší, budeš chránit sebe, myslet na sebe.

Dobrý den,

je mi těžké o tom psát. Ale před nedávnem mě potkala ta strašná událost. Hodně těžce to nesu. Moc jsem svoji maminku milovala. Byla alkoholička, ale měla dvě tváře. Když nepila, byla nejúžasnější člověk, který se dokázal rozdat, ale když se napila, byla úplně někdo jiný. Často jsem na ni v těch jejich stavech byla zlá a to mě moc mrzí...

Byla jsem zvyklá jí moc často volat. Vždycky jsem se jí se vším svěřovala. Když se mi stalo něco pěkného, tak jsem jí hned volala, abych jí to řekla... Teď když jsem dostala první práci a stane se mi něco pěkného, začnu mít v sobě šíleně prázdný pocit, protože jí to už nemůžu říct, nemůžu jí vidět se smát, obejmout ji, dát jí pusu.

Ale největší břemeno, co mě tíží.... Jak se to často opakovalo a několikrát jsem jí říkala, ať se jde léčit a pořád to nemělo žádný výsledek. Začala jsem už ztrácet naději. Nejsem věřící, ale modlila jsem se, aby se šla léčit, aby už byla v pořádku. Když se pořád ale to samé opakovalo, sama jsem pociťovala, že mě to psychicky vyčerpává už dost dlouho. Najednou jsem si říkala, že by bylo lepší, kdyby umřela... Měla jsem šílený strach z budoucnosti, co s ní bude, jestli se jí něco stane, pořád jsem jí musela telefonicky kontrolovat, jestli je v pořádku, jestli není opilá.... když byla, tak jsem potom brečela a nevěděla jsem co dál. Často jsem jí říkala, že mám o ní velký strach..
Ale když se nic neměnilo a pořád jsem jí musela kontrolovat, tak jsem si začala pořád říkat a přát, aby už umřela.... Já vím, je to hnusné, šílené, ale já nevím... už jsem toho měla dost...
A prostě když jsem si najednou tohle tak moc přála, tak se to najednou stalo.... Den před tím, než se to stalo, jsem si najednou přála, ať se to stane zítra a ona na druhý den opravdu umřela - otrávila se alkoholem ....

Teď je to opravdu šílené. Já jsem jí tak moc milovala, šíleně moc se mi stýská a nedokážu si odpustit, co jsem si to přála, proč jsem na to myslela. Byla to úžasná žena, ale s ďáblem v těle, se kterým nedokázala bojovat a nedokážu pochopit, že když jsem najednou na to začala úplně rezignovat, tak se muselo stát to nejhorší.

Těm, kterých jsem to řekla mi říkají, že za to rozhodně nemůžu, že je to jen hnusná náhoda, ale nedokážu si zatím odpustit a nevím, jestli to někdy dokážu. Pořád mám strach, že za to můžu já, že jsem to přivolala... že tady ještě mohla s námi být... Pořád na ní musím myslet...

Věř mi, že ona ví, žes ji milovala...

Zkus myslet jen na ty pěkné chvilky s ní a ostatní zkus vytěsnit. Časem to půjde lépe.