Alkoholik

Meggie napsal:
Či už je alkoholik alebo len pijan aj tak je to problém očividne vo vzťahu s manželkou, možno by bolo dobré zájsť do nejakej manželskej poradne a poradiť sa tam, pani píše že majú aj iné problémy nie len ten alkohol....len či by sa manžel na to dal presvedčiť

Souhlas. Ale já dost pochybuju, že se nechá přesvědčit. Mně stačilo pozorovat kolegu v práci, který alkoholik nejspíš nebyl, jak se snažil držet suchý únor a když cca sedmého nevydržel a cucal skleničku vína, tak se rozbrečel, že je slaboch, že nevydrží.

Ono návyk je návyk. Ta psychická závislost je potvora, ať jde o čokoládu nebo o alkohol. Ale tu pravou závislost já odlišuju. Téhle psychické se dá zbavit v pohodě a pak nejspíš normálně dávat pivo k obědu atd.

Té mojí se takhle zbavit nešlo. Já musím abstinovat, nebo budu pít ve velkym. Nic mezi tim. To mám vyzkoušené.

Kde je pán nevím. Chlast byl velká milenka a koníček na fulltime.. Tady pán to má možná pořád jako lehké hobby. Nebo už překročil Rubikon a jen o tom ještě neví.

Ahoj, úplně tu vidím sebe. Strašně tě chápu.A mam doma manžela úplně se stejnou povahou. Jen už to pití dospělo mnohem dál a dál. Bylo období kdy já sama jsem se smirila, že hold tak nějak bude mít hladinou, že prostě funguje, ale najednou krok a žádná hladina jelo to více a více.

Aleno, a jak to dopadlo? Já se pořád motám v kruhu. Děti poznamenat alkoholismem a dusnem nebo odchodem? Je to fajn otec a manzel co si da denne par piv nebo sobec co uz regulerne chlasta? Nevim. Pokazde se citim jinak. Duvera je kazdopadne uz v haji, vi, ze mu prolezjam veci, abych zjistila, kolik toho vypije. Jak rada bych se vrátila do stadia, kdy mi to trochu vadí, ale moc se tím nezabývám. Žilo se mi mnohem lehčeji. On už to podle me taky psychicky nedava, ze to porad resim. Ale kdyz ja se s tim nedokazu smirit a on zase nehodla prestat. Uz mi opravdu i rekl at si klidne jdeme, nevim jestli to myslel vazne nebo chtel jen machrovat.

Strašně dlouho jsem si sama nechtěla připustit problém.Casem jsem si zvykla pak omlouvala a vlastně jsem nechtěla slyset rady. Dopadlo to tak, že vše šlo z kopce a manžel mi zítra nastupuje do Nechanic lecebna. Ono sama víš jak to doma je. Vlastně je vše na tobě. On sedí a pije pivo, takže pomoc s dětmi žádná předpokládám, že doma pomoc žádná. Vlastně jsi na vše úplně sama. Víš jak se to teď ve mě pere. Měsíc neměl ani lok a teď na mě kouka a slova. Musím tam? Nezrusime to? Zvládneme to sami. Strašně se držím a vím, že ho tam musím odvezt.

Moc moc držím palce a myslím na vás.

Už jen to, že o problému Váš manžel ví, vnímá ho, chce ho řešit, je obrovský krok kupředu.

Zajímalo by mě, kdy to vnímat jako problém začal, protože můj muž se pořád drží toho, že to nikomu neubližuje (a co já?), děti to nevidí a je to jen pivo. Nechápe, kde je problém. A já zase nechápu, jak on to může nevidět.

Taky jsem dlouho zavírala oči a myslím, že on teď právě moc nechápe, proč to najednou tak intenzivně řeším, když se vlastně nic nezměnilo. No něco se změnilo ve mně, konečně jsem si přiznala, že to je problém.

Na jakoukoliv formu terapie ho nepřesvědčím, protože "mluvit o svých pocitech s někým cizím, to se raději rozvedu rovnou". Já jsem se na terapii objednala jako "osoba blízká člověka se závislostí". A už se nemůžu dočkat, až si promluvím s odborníkem...

Vy máte jak staré děti? Máte pocit, že je to hodně ovlivnilo? Z příspěvků tady jsem vyčetla, že jste snad taky profesí terapeut?

Jsem už z toho všeho strašně unavená. Řeším to každý den celý den. Já už se chci radovat a normálně žít. A nevím jak.

Já u nás jako největší problém vnímám to, že nechce o ničem mluvit. Prostě se urazí a nekomunikuje, jako malé dítě. Jak začnu něco "řešit", tak přestává poslouchat. Chce mít hlavně klid.

Vychovávame 4 děti. Nejstarší je 15. Děti to vnímají hodně a hlavně nechci aby jim to přišlo bezne.Ze je to v pořádku a dělaly to samé. Manžel si nechtěl připustit problém jezdili jsme do AT. Nemluvi nic jim nikdy neřekl. On opravdu mluví málo a musí člověka opravdu znát.Takze AT k ničemu. Šel tam jen protože jsem ho dokopala.pije také sám.Zadna hospoda nebo společnost. Přestal zkoro jist. A já ho začala ignorovat. Nedělala jsem svacinky,jídla nic.Prstala jsem s ním spát. Stále poslouchal jak mi smrdí,nesnáším už smrad z alkoholu. A on pil a pil. Jak nejedl byl jakoby opilí více a více asi nebo pil víc. Pak jsem volala policii. Nechci aby tady byl opilí člověk u dětí. A byl na zachytce 2x. Teď jsem mu dala nůž na krk lecebna nebo rozvod.Tak odkyval. Ale tlačil hodně,že nepůjde,ale vlastně díky bohu nadýchal v práci.

Tak ta povaha asi bude opravdu hodně podobná. Já právě váhám mezi "ignorovat a dělat dusno, třeba ho to postrčí ke změně" a "bejt milá, udělat pohodu, chovat se jakože nic a třeba k tomu nebude tak chtít utíkat a bude se se mnou o tom víc bavit". Už si připadám jak nějakej manipulátor, že takhle vymýšlím strategie. Manžel si právě podle mě problém neuvědomí, dokud se nestane nějakej velkej kiks, ale on si to právě hodně hlídá, ve všední dny pije méně a nikdy by si nedovolil usednout za volant nebo jít do práce pod vlivem.

Máš pocit (snad nevadí tykačka), že to vše dělá jen kvůli tobě? Nebo už i on opravdu vidí problém? Já muže taky nikam na terapii nedostanu, on prostě s nikým mluvit nebude, nedejbože aby se odkryla ta traumata z dětství, která tam myslím jsou...

A pořád přemýšlím, proč se toho nedokáže vzdát aspoň kvůli mně? Když vidí, jaký mám strach, jak mě to trápí? Dovedu si představit, že kdyby jemu něco tak strašně vadilo na mně, neignorovala bych to a nejspíš bych se snažila aspoň částečně vyjít vstříc...