Alkoholik

Ahoj, je mi 27 let, manželovi 29. Poslední dobou, cca tak půl roku, mám strach, že to přehání s pitím. Má doma dílnu - odpoledne si dá s tátou pivo dvě, večer další dvě. Občas zajde kamarád, to se bez piva neobejde, dnes už má šesté. Sice u toho pracuje, ale i tak. O víkendu jdem také na pivo...tuto sobotu se docela opil, v neděli přišel kamarád, dali tři piva, dnes přišel kamarád, potřeboval udělat něco v dílně, tak už má šesté pivo a rohodně to nekončí. Pořád mi říká, že až dosatavíme a pivo se nebude kupovat, pít ho nebude, ale nějak tomu přestávám věřit. Nesnáším, když z chlapa den co den táhne chlast. Chápu, že je unavený po 15 hodinách v práci, ale to je pivo opravdu jediná možnost, jak si odpočinout? Poslední dobou, abych ho vůbec viděla, chodím do dílny večer za ním - jak jinak - dáme si pivo a pokecáme, fanj, proč ne, taky si občas ráda dám, ale kolikrát se přistihnu, že si ho dám jen proto, abych ho z něj necítila a vím dobře, že za chvili bych byla také závislá. Nevím, co s tím. Nechci za muže notora. Ještě bych pochopila, kdyby si dal teda se mnou po práci pivo na chuť, ale několik denně je prostě moc. Nebo se pletu a je to normální? Máte prosím nějakou radu? Mám strach, že takhle se mi bud zhnusí, nebo že si vypěstuju závislost taky...

Evo, zkus takhle, jak jsi napsala sem, promluvit s manželem.Uvidíš, čemu dá přednost.Měl by dát Tobě.Ty bys s ním neměla pít vůbec.

Zkoušela jsem s ním o tom mluvit mockrát, odpověď je vždy ta, že po 15hodinách v práci si dá rád dvě piva, nebo že když se staví, tak přeci nebude pít vodu...A s tím pitím u mě...já piju mnohem mnohem méně, než on. Ale když za ním nejdu, řijde až v 10 večer, táhne to z něj...radši si to pivo dám s ním. Já si dám jedno, někdy max. dvě, on jich má 6. Dneska mi slíbil, že nic pít nebude - odpoledne to zrušil, že přijde kamarád...takže fakt nevím, co dál dělat. Navíc jeho táta ho v tom "podporuje", kupuje pivo téměř denně a sám musí mít pár lahváčů za den, manželovi pivo dokonce nosí:(

Podle mého názoru a jaké mám jako dlouholetý alkoholik zkušenosti s pitím, to normální není. Zkus mu to dát pro začátek opatrně najevo - že se ti zkrátka nelíbí, kolik za den vypije piv. A uvidíš jak bude reagovat. Pokud si nebudeš jistá jak s ním o tom problému mluvit, zkus se poradit s psychology, kteří jsou k dispozici v on-line poradnách na některých stránkách, např. Help24.cz, nějaká poradna je snad i na Psychologie.cz. Nebo zkus nějakého odborníka navštívit v okruhu bydliště osobně. Ale pamatuj, že alkoholismus není chřipka, ale je to nemoc zatraceně těžká a zdaleka ne každý, kdo jednou začal pít a má alkoholismus od sudiček ve vínku se skutečně uzdraví. Hodně štěstí.

Já bych to neviděl tak tragicky, chlapů, kteří si dají po práci pár piv, je spousta. Pokud normálně funguje a alkohol mu nekomplikuje život a zvládá práci, asi bych to neřešil. Ono po namáhavé práci (ať fyzické či duševní)je pár piv opravdu tou nejlepší relaxací.

To může být teoreticky pravda, ale pokud množství vypitého piva postupem času stoupá tak něco není v pořádku. A 6 piv denně už v pořádku není. I kdyby to byla jen desítka. A i kdyby těch 6 piv pil denně a množství nezvyšoval tak se to nutně po letech projeví na jeho zdraví (obezita, cukrovka, problémy s játry, atd.).

Ahoj, kdysi jsem byla v téže situaci a ráda jsem si taky občas s manželem dala sklenku. Někdy i míchaný drink. Jenže ouha "mamko, donesl jsem ti pivo, ty ho máš tak ráda" "mamko, koupil jsem ti ferneta a tonik, dáme bavoráčka" atd. Já si dala sklenku, on vypil zbytek. To co popisujete může zůstat buď u těch pár piv denně, ale moje zkušenost je taková, že se k tomu časem přidá pár panáků a tvrdí se "nech mě, já měl jen čtyři piva." Čím víc budete pruzit, tím víc bude lhát. Nechci nikoho nějak strašit, ale ono se to stupňuje nenápadně, plíživě a postupně. Alkoholik nezačne pít ze dne na den, ale zvyšuje se jeho spotřeba v průběhu třeba několika let. Bohužel on sám (váš muž)si nepřipustí, že mu hrozí nějaké nebezpečí závislosti a tchán by se Vám nejspíš vysmál, taťkové jsou chytří jak rádio. A tak budete tiše trpět a dávat si pivo, aby vám ten smrad až tak nevadil. Třeba to tak zůstane-stále stejné a zvyknete si. Jenže můj manžel pak při fyzické práci začal pít tvrdý. Při řezání dříví se přece musí zahřát, já hrozná, bych mu chudákovi nedopřála ani trochu toho rumu. Když jsem už hodně pruzila, pro jistotu flašku schoval. Pak sotva stál na nohách a do očí mi tvrdil, že měl svá obvyklá čtyři piva. HAHA. Po čase už jsem ho nechala být, vztah se natolik narušil, že mi bylo šumák co kde pije, hlavně že padne a je od něj pokoj. V ložnici nespím asi už čtyři roky, protože nač proboha čuchat výpary a poslouchat chrápaní a chrchlání jen proto, že je to manžel.Jenže vy jste ještě mladí. Já k tomu dospěla po letech. Ve 27-30 mi to bylo všechno strašně líto, ale měla jsem pochybnosti-stejně jako vy, ale nechtěla jsem si připustit, že by se to mohlo zhoršit.. Ovšem abych nebyla jen negativní a skeptická... Manžel už víc jak rok abstinuje. Maká doma i v práci, děti se srovnaly ve škole a náš vztah je zase moc hezký (ač v ložnici nespím- odvykla jsem). Prošla jsem peklem. Mohla bych tu napsat, že jsem na manžela pyšná. To se tak dělá, že abstinující alkoholici se chválí a plácají se po zádech jak jsou dobří. Taky ho chválím, jasně že jo. Ale jsem pyšná NA SEBE!ŽE jsem to přežila, ustála, že jsem ho nenakopala do zadku. Máme za sebou 17 let manželství a z toho 10 let jeho intenzivního pití, výmluv, taktizování, scén, slibů, abstinencí a selhávání, lží, průserů, okradení (chrápající nalitý člověk na lavičce-ideální cíl)sebraných papírů, pokut a dluhů (i dopravnímu podniku se dá dlužit nehorázná částka, když si revizora nepamatujete). Asi před šesti lety mi poprvé řekl "mamko, já už si neumím dát dvě piva a jít domů". Bezva, uvědomil si to a pak se to zas na dlouhou dobu stalo jakousi výmluvou (ano, jsem alkoholik, tak všichni musíte tolerovat, že prostě už nemůžu přestat) No, bylo by to na dlouho:-) na knihu:-)někdy sem zas něco napíšu a doberu se konečně k informaci jak jsem svého muže jaksi dohnětla k tomu, že je už rok vzorný manžel a otec. Moc mi pomohly tyto stránky. Milá mladá paní, moc Vám držím palce, aby Váš muž zůstal jen u těch pár piv,a nic jiného mu nechutnalo. Určitě Vás miluje a pochopí, že Vám pivo smrdí a že denně ho z něj cítit je fakt humus. Držím palce všem. Mimochodem, můj tatínek, alkoholik, je nyní nesvéprávný po mrtvici v ústavu, již skoro dva roky. Je mu 70 let. Jeho hospodský kumpáni umírají jak mouchy. Nejen játra, ledviny a žaludek. Hlavně MOZEK.

Betynko, díky za hezký příspěvek.Zázraky se dějí furt.Nejenom Ty, ale i manžel je dobrý, že to zvládá, není to lehké.Ale je ten život hned hezčí, viď?

Ano, je šikula. K ničemu se už nevracíme, jen děti občas připomenou se smíchem a se svou dětskou bezelstností (jééé tati, pamatuješ, jak jsi spal oblečený v koupelně na zemi? Pamatuješ jak jsi urval tu hadičku k záchodu a v koupelně byla potopa? atd.) Teď jsem šťastná, on je hrozně hodný, jinak by to snad ani nešlo za ním stát. Jen tajně doufám, že by za mnou takhle stál, kdybych já byla alkoholička:-D

Dobrý večer, rok kroužím kolem těchto stránek a stále jsem nebyla schopná se na pořádně podívat a přečíst si Vaše příspěvky a skutečné životní příběhy, až teď. Mám stejný problém jako Vy dámy, Líbo a Betynko. S manželem jsem 6 let, z toho 2 roky jako manželé a jako kamarádi 12 let od vysoké. Je nám oběma 31, děti nemáme, jen pejska. Před svatbou jsem si moc neuvědomovala, co se děje a možná doufala, že to bude jiné, chyba. Po svatbě přišel o práci a chodil to zapíjet, já jako mladomanželka čekala a seděla doma, tak to šlo celý rok, kdy postupně nacházel práci a znovu ztrácel, zapomínal na mě, svou mámu a zaspával. Chodí průběžně celý týden za kamarádama do hospody, občas přijde celkem "v pohodě", občas to přežene (pak usne kdekoli, jakkoli, chrápe, neví o světě, válí se po zemi, přejíždí stanice atd .... asi by to bylo na dlouho to sem všechno psát). Jak jste tady obě popsaly, splňuje všechna kritéria, která jste už popsaly přede mnou. Začíná se to postupně zhoršovat, velice často je jak z jiné planety, plácá páté přes deváté, je sprostý. Práci teď po dlouhé době má, ale stále se omlouvá za pozdní příchody a vymýšlí si báchorky, takže nevím, na jak dlouho . Uvědomila jsem si asi před půl rokem (začala jsem si psát deník, abych nepřehížela a nezapomínala na věci a situace, které mi ublížily, což, jako žena dělám), že k němu pomalu přestávám cítit lásku a že je mi svým způsobem odporný, kdykoli z něj cítím pivo nebo jiný alkohol a že jsem mladá na tohle všechno a že do tohoto "nespolehlivého" svazku nechci přivézt děti. I tak ho stále omlouvám a snažím se a pochybuji, jestli alkoholik je. Pravděpodobně proto, že se známe tak dlouho a jinak je to skvělý člověk. A jsem nerozhodná, zda zůstat či odejít. Nicméně mě to zničilo, mě jako partnerku, která milovala a chtěla budovat společnou budoucnost, zničilo to vše pěkné ve mě. Možná jsem slaboch, protože vím, že se to zvládnout dá, jako Vy Betynko. Čeká mě ještě několik měsíců apatie jeho a mé začínající. Nicméně, držím Líbo palce, jedině Vy víte, jak se citíte a jak je na tom Váš muž. Ten můj dostane po vánocích poslední šanci, vyzkoušela jsem všechno. Někdo bude vždy namítat, že mé předchozí prosby a výhružky nebyly dostatečné, ale to je už opět nikdo nevrátí. Vy jste Vy a jiná nebudete. Ráda bych jen dodala, že je dobré bojovat, ne kvůli sobě, ale kvůli člověku, kterého jste milovala, aby se z toho dostal. Mějte se a držte se. Alena