Alkoholik

Děkuji všem, mě to takto stačí.

Milý Ladislave,

včera jsem jedním dechem přečetla Tvůj příběh. Mohu říct jen jediné - klobouk dolů. Máš můj veliký respekt, ten rozdíl mezi prvními a posledními příspěvky je tak obrovský, že nelze než obdivovat. Pevně věřím, že to nejhorší máš už za sebou a že vydržíš.

Ráda bych se podělila i o svůj příběh, psala jsem ho do jiného vlákna, tak jen zkopíruji.

Můj příběh...je mi 35 a piju přibližně deset let. Začalo to v době, kdy jsem žila se svou nemocnou babičkou a cca 5 let se o ní starala. Nejdřív to šlo, ale pak to bylo dost náročné. Práce, doma péče o nemocného člověka, stres...taky jsem kvůli tomu nebyla schopná navázat žádný normální partnerský vztah, takže i osamělost, kterou jsem řešila občasným sexem, což je ovšem stejně zrádná náplast jako alkohol. No a pak jsem zjistila, že když si dám každý večer pár skleniček vína, tak je svět hned růžovější. A tak to šlo roky a roky, babička potom umřela a já si začala vynahrazovat ty promeškané roky pařbami s kamarády. A když se nešlo do hospody, tak jsem si dala sama doma. Je jasný, že už tenkrát jsem si měla uvědomit, že je něco blbě a že mám problém. Pak jsem poznala svého manžela a trochu se zklidnila...a otěhotněla. Což znamenalo abstinenci, ale tenkrát to bylo vcelku lehké, bylo mi dost zle a na alkohol jsem ani neměla chuť. Problém nastal po porodu, respektive když mi začala mateřská a já byla najednou doma, mimo kolektiv, navíc čerstvě přestěhovaná v cizím městě, kde jsem neznala živou duši. Ze začátku jsem měla dost práce s dítětem a snažila se nějak "zabavit", jenže potom jsem ze dne na den musela přestat kojit, tak to začalo znovu a ještě hůř. Prostě a jednoduše jsem potřebovala mít od rána lehkou hladinku (i když mě za to nejspíš uvědomělé matky ukamenují). Předesílám ovšem, že jsem byla každý den plně při smyslech a dítě jsem nezanedbávala ani chvíli.
Zkrátka a dobře, jsem z těch lidí, kteří alkoholem tlumí smutky a deprese. Po požití jsem potom veselá a bezstarostná. Vím, že je to slabost a že je to falešný pocit, ale nemohla jsem si pomoct. Teď je ale čas s tím něco dělat...už se nemůžu dál pomalu zabíjet.

Jsem na úplném začátku cesty, abstinuji druhý den. Je to těžké a vím, že mě čekají ještě horší věci a pokusím se vydržet.
Lidi tady a jejich příběhy mi dávají velkou sílu, ale tu největší musím najít sama v sobě. Fyzické projevy - třes, nespavost, neklid, pocení...klasika, tím si prošel každý...ty se dají vydržet. Horší je to, co se mi děje v hlavě, míhají se mi tam stovky myšlenek, je to jak jízda na horské dráze.
Jsem vděčná za toto fórum, hlavně proto, že se nemám moc komu svěřit. Rodiče bydlí daleko, po telefonu to s nimi řešit nechci a navíc by jim to víc ublížilo, zvlášť mamince, která by se tím hodně trápila. Mé manželství je díky mně v hluboké krizi, tam podporu hledat nemůžu. Největší motivací je má dvouletá dcera a taky to, že chci zase žít normální život, mít funkční vztah a plnit si své sny. Proti tomu stojí silná touha po tom prchavém okamžiku falešného štěstí a klidu.

Omlouvám se, že jsem se víc rozepsala, ale nějak jsem to ze sebe potřebovala dostat ven.

Hezký den,
Lenka

Leni,

jak už jsem již tady někde psal, alkohol je zprvu hodný
společník, ze kterého se po čase stává nepohodlný nepřítel a nakonec tichý zabiják. Je moc dobře, že si lidé jako Ty, já a spousty zde na fóru i ve společenství AA, AT v ústavní léčbě a podobně uvědomují zákeřnost této i jiných drog s diagnózou závislost. Boj s černým drakem, je opravdu dosti náročný, vzhledem ke společnosti, ve které žijeme, ale dá se to zvládnout, pokud má člověk podporu a sám cítí, že to chce. Osobně ti držím palečky a přeji mnoho úspěchu v prvních dnech, které jsou jistě nejhorší. A pokud to sama nedáš, neboj se požádat o pomoc specialisty, mají s námi závislými zkušenosti a pomůžou. Já když si dnes přečtu své příspěvky, až se zastydím, co za blbiny sem na fórum psal v opilosti do nástupu na detox. A přes rady všech, sem neposlouchal a stále pil. Nikdo z nás však ani po čase abstinence nemá vyhráno. Teď na poslední posilovací léčbě jsem se až zalekl, kolik relapsů se neustále vrací na tamní oddělení.

Díky za přečtení a přeji v abstinenci úspěch

Příjemné prožití svátků vánočních, mnoho štěstí, pevné zdraví, hodně lásky, radosti a spoustu osobních i pracovních úspěchů a hlavně sbohem závislosti .... v novém roce 2016 přeje Ladislav

Ladislave Váš příběh je fenomenální.

Vždycky jsem si myslel, že už jsem na tom bledě, ale Váš případ byl ještě zapeklitější. I já bojuji s alkoholem a včera jsem si řekl jubilejní 1000 končím.

Moje alkoholická kariéra je je přibližně poloviční, kterou jste prožil Vy. Oproti Vám mám tu výhodu, že absťáky nemám tak silný. Přeji Vám mnoho dalších let abstinence, abyste mohl zůstat inspirací pro ostatní, kteří se snaží přestat chlastat.

Zdravím Vás.

Tak jsem včera pročetl celé toto vlákno + několik dalších. Dostal se tak do lepší nálady. S dcerou jsme sešili takovou sešívačku pro děti. Rvu do sebe spoustu medu, tekutin plus draslík, béčko s horčíkem. V noci jsem už i spal, ne dlouho, ale spal. Klasický živý sny, které mě pak často vzbudí. Ale podařilo se mi spát i dvě hodiny v kuse. Ráno jsem se pořádně vydrhl, smyl jsem ze sebe ty sračky a hurá do dalšího dne.

Včelaři jsi lehkomyslný ......máš štěstí na lidi kolem sebe...to nemusí být pořàd.....další a další šance

Ahoj lidi se stejným anebo podobným osudem jako já
Již je to dlouho,co jsem tady nepřidal žádný příspěvek.Možná jste si myslely že jsem do toho znovu spadl a jedu dál lihové opojení.NIKOLIV.Dnes mám za sebou 431 den abstinence a stále znovu objevuju jak je život bez chlastu krásný a také se utvrzuju jaký zákeřný nepřítel alkohol je.Za tu dobu co jsem se tu ozval naposled, mi dva dobří přátelé odešli na věčnost(samozřejmě díky chlastu)a tři kamarádi prodělali relaps a ocitli se znovu na protialkoholní lečbě.To vše mě utvrzuje o tom že opravdu nemá smysl si dopřávat byť jen jedinou sklenku.Snažím se žít s tím že už nikdy do úst alkohol nevezmu,protože pro nás co nemáme brzdu je jediný doušek cesta do pekel.A všem co se rozodují jestli skoncovat s chlastem ,mám jen jediné doporučení : ANO stojí to za to.Docházím stále ještě na antabus a k psychologovi a psychiatrovi.V zaměstnání jsou se mnou také spokojeni.A co je největší odměnou je spokojenost rodiny a obdiv k mé osobě ,za to že se držím a že jsem schopný se o rodinu postarat.
A nakonec vám ještě napíšu co mi udělalo největší radost.
K vánocům jsem dostal od svých dcer hrníček na kávu a na něm bylo napsáno NEJLEPŠÍ TÁTA TĚ VEZME NA RAMENA A POMůŽE DOSÁHNOUT KE HVĚZDÁM
Myslím že to hovoří za vše a proto se vyplatí žít střízlivý
Mějte se všichni fajn a přeji hodně pevnou vůli

No....zpátky na zem....obdivují tě za to, že žiješ jako většina ostatních? To není na obdiv,to je snad samozřejmost.....i když máš za sebou lecos...jako všichni tady. Antabus po roku a půl? Pořád si nevěříš?

Pro někoho samozřejmost ,pro někoho ne .A co se týče antabusu tak si ještě nejsem jistý zda bych to zvládl bez něj ,a budu brát jakoukoliv pomoc která mě odradí od napití.
Přiznávám,nejsem asi tak silná osobnost jako ty a proto věci řeším tak jak řeším. Odsuzuješ mě snad za to?