Alkoholik

Musím říct, že tato odpověď mě překvapila. Ne názorem, ten je v pořádku. Koneckonců máš třeba i pravdu, třeba to vážně nedám a skončí to jak říkáš. Já sice věřím, že to možné je, ale důkazy mi v tuto chvíli chybí. Znám teda osobně aspoň člověka, který se dostal hodně hluboko a najednou s tím seknul ze dne na den a pár let už nepije. Sice uznávám, že mi to dodává trochu důvěry, ale že jedna vlaštovka jaro nedělá je až moc jasný
Ale k tomu překvapení - překvapila mě ta slova sebejistota a ve své moci. Nesouhlasím ani s jedním. Nevím, možná co jsem psal sebejistě působilo, ale já si tak rozhodně nepřipadám. Souvisí to s tím, co jsem psal. Já zvolil obrácenou terminologii a nazval jsem to pokorou, ale sebejistota je možná ještě lepší. To je přesně to, co si člověk v mé situaci nesmí ve vztahu k alkoholu podle mě dovolit. Jakmile jí začnu pociťovat, musím si dát přes hubu, to už dneska vím. A ve své moci? Kdybych si to myslel, nebyl bych tu a nehledal každou dostupnou informaci, která mi může pomoci.

Já osobně to moc neřeším. Dřív jo, všechno sem pitval jak blbej a to mně akorát stahovalo dolů. Je to individuální a nebral bych nikom naději. Dost lidí přestane na čas pít po první léčbě, pak si to třeba zopakuje a zas nějakou dobu drží. Horší je, když už během deseti let tam skončí možná 6x. Trvalo dlouho než sem se propil a říkám si, že mám celkem štěstí, když vidím ty lidi v léčebně během dvou-tříletého pití.

Pak motivace, no já se nesnažil nějak fixovat na rodinu, holka už byla velká, když sem se rozjel a první žena chlastala a chlastá první ligu dál, snese jak dobytek a pořád v léčebně neskončila, jo po 30 letech tahu. V práci je kápo, zvládá to, řídí auto, ještě ji dýchat nedali- na starou rašpli vypadá dobře a ty ji její očička oblbnou každého poldu, všichni ji mají za notoričku a nevadí, má akcie, jede dál. Tohle mně hlava nikdy nebrala a vlastně jsem rád, že odešla.

V hlavě mně to našeptává, někdy víc, někdy to ani nevnímám. Při větší nejistotě mažu za terapeutkou, to sem psal, další napití je další prohloubení závislosti a fakt se moc miluju a to by mně alkohol museli "přátelé" nevědomky nalít, to si hlídám.

Každý si to řeší po svém, když to nefunguje, je to třeba předělat. A já změnil snad úplně všechno, život, bydlení, přístup, myšlení, doktory, léčebny,...

Pert - přemýšlel jsem, jestli to mám vůbec psát, ale mám z tvého příspěvku takový zvláštní pocit. Jakoby z něho vyzařovala zvláštní vyrovnanost. Možná je to jen můj pocit, ale je to příjemný pocit. Jak to děláš?

Tak to ti nepovím, jde to jaksi samo. Mám styky s víc vyrovnanýma lidma než já a zažil jsem v životě hodně, padesátka mne už byla "oslavena" a asi jsem nějak konečně dospěl a smířil se téměř se vším co mně potkalo... Můj příběh by vydal na román, tak jen trošičku poodhalím- fyzicky nejsem v poho, mám různé nemoci a dědičné, můj dědek zemřel brzy, mého tátu to minulo a dožil se vyššího věku narozdíl od jiných ve famílii... vždycky jsem měl strach, že to budu mít taky a nakonec jsem se s tím smířil, lékařská věda se zdokonaluje a život prodlužuje... je to jedno s druhým, díky dědkovým majetkům sem si začal života víc užívat, cestovat a chlastat, jo devadesátá léta byla divoká a ono to nejde donekonečna...

Vida, tak to stáří má přece jen nějaká pozitiva
Je fakt, že jsem změny myšlení a částečně názorů začal po 40 taky pociťovat, už jsem to tu psal. Taky s tím koneckonců částečně drze kalkuluju a doufám, že se moc nepřepočítám...
Díky

Ladislav napsal:
Zamyšlení nad posilovacím pobytem,

vrátil jsem se včera již ze třetího posilovacího pobytu (tkz. opakovačka). Abstinuji 16 měsíců. Myslím si, že zařízení, ve kterém sem léčbu prodělal, je velice schopné závislým pomoci. Malinko si dovolím dnes pousmát nad režimem tam, ale pravdou je, že na mě to zabralo. Oddělení se od nového roku 2015 změnilo na koedukované a tím ztratili opakovačky možnost privilegia svého pokoje. Dnes se opakovačky rozdělují na volná lůžka samozřejmě mimo lůžka žen, kde je zrovna volno a to včetně tkz. příjmového pokoje, chcete-li nulka. Což byl tentokrát i případ můj a tak jsem byl nucen trávit volný čas a spánek s nově příchozími. Já tam jezdím rád z důvodu, že se setkám s kluky co spolu semnou dokáží abstinenci udržet, pokecat s personálem a předávat zkušenosti lidem v léčbě. Dovolil jsem si poznamenat do deníčku, že by opakovačky měli mít opět svůj pokoj, že jim tam mohou pro lepší trávení volného času přidat TV a připojení k internetu. Lidi a co se nestalo, druhý den jsem zjistil, že se terapeuti div neurazili, včetně primáře.
No opravdu úsměvné. Podle mého názoru by ovšem neměli házet abstinujícího člověka, co k nim jede jako host na týden, házet do stejného pytle jako čtvrtou recidivu co zrovna nastoupí. Do deníčku mi někdo z terapeutů připsal, že nejsem v lázních. Pravdou je, že lázně to nejsou. Přijde mi to od nich neuctivé.

- moc by mě zajímal váš názor
- i názor abstinujících po léčbě co na opakovačky jezdí.

Ladislav abstinující alkoholik

zdravím - na opakovačce jsem byl zatím jenom jednou, ale určitě někde jinde než ty
protože o privilegovaném pokoji jenom pro ně, jsem nikdy ani neslyšel... bydlí se běžně, kde je zrovna místo, ale na druhou stranu jsem už nemusel psát deník a netýkaly se mě aktivity typu "úklid" apod. povinné jsou terapie a komunita apod. Odpoledne mají opakovačky samostatnou vycházku.
Takže celkem takový pohodový režim, oproti ostatním. Samozřejmě asi můžeš také dostat nějaké trestné body, ale to už spíše vyjímečně. Ten režim už musíš mít po léčbě zaběhnutý a víš na co si máš dát pozor.
Samostatný pokoj pro opakovačky a lepší trávení volného času je podle mě nesmysl, protože by došlo k separaci od komunity a nebyl by splněn účel proč tam vlastně jezdíme... tedy "oživit si" to čím jsme si museli projít a pozitivně působit na ostatní kolegy závisláky tím že abstinence je třeba vůbec možná
a bydlet třeba na "detoxu" (nulce) s nově příchozími je třeba, zejména pro nás "opakovačky", velmi terapeutické...

Ahoj Pavle i ostatní

Díky ti za reakci k opakovačce. Shrnu to tedy ještě jednou. V léčebně, kde jsem strávil své prospěšné čtyři měsíce života v roce 2014 to chodilo takto. Dvě patra mužského režimového oddělení s 38 lůžky, členěno na část příjmovou vybavení nemocničního typu, a hlavní část oddělení, která pracuje na principech terapeutické komunity a nabízí ubytování spíše hotelového typu. Toto propojení pozitivně ovlivňuje postupy pacientů v léčbě. Jednoduše člověk se tam cítí celkem jako v nemocnici a ne v kasárnách. No k opakovačkám, v době, kdy jsem tam byl mělo oddělení samostatný pokoj opakovaček. Výhoda toho, že kluci mohou pokecat ve volnu jak zvládají život po léčbě atd. atd. myslím, že i pacienti v léčbě měli lepší motivaci se na oddělení vracet jako opakovačka. Další dvě opakovačky v roce 2015 nastala změna. Z mužského oddělení se stalo koedukované ( i když dle mého názoru, není toto oddělení na ženské uzpůsobené ), ale ředitelství to prosadilo. Opakovačky o pokoj přišly, neb pokojů není mnoho a dámy musí být pospolu. Asi kdybych ten pokoj nezažil, vůbec nic bych neřešil, je pravdou, že pobyt má být léčebný a terapeutický. Jo a díky dámám na oddělení, teď vzniká dosti chaos a nervozita mezi pacienty i personálem, prostě změna.
Díky tomu se na další opakovačku tam, již nechystám.

Je to 1 rok, 7 měsíce - možná bych mohl napsat pár poznatků a pocitů. Kde začít ?, prvopočáteční euforie zvládnutí léčby a snaha přenést návyky z blázince do reality ( psaní deníčku, ranní rozcvička, výdaje pod kontrolou apod.) tak to mi vydrželo cca. jeden měsíc. Opětovný nástup do práce a setkání se spolupracovníky a vedením. Tady to bylo zajímavé, očekával jsem úšklebné pohledy a snad i padáka za dlouhodobou neschopnost. Opak, mistr ocenil léčbu a řekl mi, že v jeho očích jsem stoupl a počítá se mnou. Spolupracovníci byli naprosto v pohodě a spíše zvědaví jaké to v blázinci je. Nemohu opomenout, že firma ve které pracuji je k alkoholu velice tolerantní a tak při té zvědavosti spolupracovníků si občas někdo odskočil na panáka  Jelikož jsem ale doposud nezlomný, zatím se jim nepodařilo mě pro panáka zlomit, i když pokusy jsou. Doma udržuji naprosto suchou domácnost, a jelikož se mi nedaří navázat nějaký nový vztah ( s dámou ) nemám doma problém. Během té abstinence jsem si doma provedl takovou malou rekonstrukci k lepšímu žití a pořídil jiné, zánovnější auto. Také jsem díky abstinenci navázal kontakt se synem, kterého mám od rozvodu 150 km daleko a čtvrtletně si ho půjčuji na víkend. Mnohem lepší vztahy s rodiči nesmím opomenout.
Zdá se idylický stav, ale každá mince má dvě strany.
Zjistil jsem, že vlastně nemám přátele, nemám ve svých letech žádné koníčky (to byl chlast), takže pokud nepracuji, sedím doma na zadku u televize nebo PC. Popíjím hektolitry kafe a coly, hulím jednu cigaretu za druhou. Začal jsem konzumovat hodně sladkostí a tím i přibral 10kg. Na doléčování již nejezdím rok, neb to mám dost vzdálené a finančně tím pádem náročné. Občas se u mě projeví silné deprese, období vánoc bylo hrozné, to pak musím nasadit na pár dní i léky. Finanční problémy co jsem měl a mám (dluhy) nezmizeli a věřitelé chtějí své zpět, takže budu bankrotovat. A teď asi to nejdůležitější co chce každý slyšet, jo chutě na alkohol nezmizeli – jsou, když přijde silnější deprese, přemýšlím zda by nebylo lepší místo léků si pořádně ožrat mozek.

Tak jsem se vykecal a snad od abstinence nikoho neodradil. Jen jsem se snažil shrnout těch pár měsíců co jsem díky léčbě abstinující alkoholik.

Laďo. Chce to nějaký koníček, něco z čeho budeš mít v životě radost, co tě uspokojí. Zkus vidět věci trochu v lepším světle, deprese je svinstvo, ale nic není nepřekonatelné. Možná bys antidepresiva měl brát dlouhodobě. Je to těžké, znám to, nic není jednoduché a zadarmo. A pak ty vztahy, jsem typ co nerad sám přežívá, po dvou nevydařených manželstvích... jedno její vina, druhé sem si pohnojil sám, to je vlastně fuk,... mám teď takovou družku a dobrý vyhovující vztah pro oba, na rovinu jsem jí hned řekl, že s alkoholem už moc nekamarádím a ona naštěstí k tomu taky nemá moc kladný vztah, tak musel jsem se ještě vyrovnat s hodně věcma, léta přibývají a zdraví taky už moc nefunguje, prostě došlo ke změně myšlení, úhlu pohledu, v ničem se neplácám, nic moc nepitvám jako dřív, změnila se moje osobnost, moje chování, ono to stojí na tom světě za to...

No jo, koníček se hezky řekne Ale "vymyslet si" koníčka, který by člověka dlouhodobě bavil, je trochu problém, k takovému koníčku musí člověk tak nějak dojít, většinou to má nějaký vývoj...
Na mě osobně fungují procházky a příroda. Na různé pochody jsem občas chodil vždycky. Ale od té doby, co jsme si pořídili psa, chodím po okolí výrazně častěji. A protože mě nebaví chodit stále stejné trasy, vyrážím pár km autem na různé strany a poznávám opravdu široké okolí. Z "pokojového" psíčka se totiž vyklubala celkem hyperaktivní potvůrka To je jen takový příklad koníčka z donucení, za který jsem dnes docela rád.