Alkoholik

Včelař,

Kluku můj, mám tě opravdu moc rád, a jsem rád, že jsi se nesekl. I když máme každý jiný příběh, jsme na stejné lodi a plujeme stejným směrem. ladis

Ladisu, díky za podporu. Potřebuješ ji evidentně taky, když do toho jde člověk sám, chce to dost síly a hlavně to chce udělat to zásadní rozhodnutí, proti Tobě jsem šumař neb je to má první zkušenost, ale věřím, že to bude ku prospěchu věci.

Hodně zdaru! David

Krtek

jen piš, piš piš

David N
a za jak dlouho nastupuješ a kam ?

Nastupuji do Prahy, blíže se vyjadřovat prozatím nechci a nastupuji 26.9.2016.

Tak po třech dnech jsem opět nakoukl, nepiji, stav těla, mozku , nekomentuji, pardon, ale mám v hlavě opravdu jen nachcáno, v práci si dělám na papír stále poznámky, abych něco nezapoměl ,píší hrubky i zde, no hlavně nepiju,


Tak Ladislav, pod toto bych se podepsal:

citace....

Zdravím, již dlouho přemýšlím zda má tento web smysl, či ne. Ano má.
Teď asi něco chytřejšího ?
Každý člověk-tvor, je jedinečný, to co funguje u jednoho, může u druhého vyvolat nevoli. Osobně já: jsem rád, že existuje tento web, a díky lidem zde se mi povedlo najít blázinec a prodělat ne zrovna moc milou léčbu. Fakta hovoří jasně. 1,45 pro léčbu. Je otázkou, zda to stejné se dá zvládnout v rodinném kruhu. Opět sem přesvědčen, že ano, viz Stopka, Kira, Včelař. A zřejmě i další. Další otázkou je co pak, po odbourání závislosti. Jak žít ? .... a zde si myslím, že ten kdo má zázemí a rodinu či přátele, má téměř vyhráno. Opak bude u tvorů viz já-samotaři. Snaha, zkušenosti, i vše potřebné je už jen v člověku.
ladis


Včelař:
zelí opravdu na žaludek bere, a med také super, akorát mne po medu rozbolely zuby, blomby netěsní...

Pepa napsal:
Jak žít ? .... a zde si myslím, že ten kdo má zázemí a rodinu či přátele, má téměř vyhráno. Opak bude u tvorů viz já-samotaři.

Ahoj tobě a ahoj všem zde na foru. Jsem tu nový a tak bych se lehce představil. Jmenuji se Marek a jsem také abstinující alkoholik. V Září to bude již pět let, co abstinuju, ale když si vzpomenu na "staré časy", tak je mi zle. Letos je mi 39 let a chlastal jsem cca od 17-ti do 34 let a dost pravidelně. Posledních asi 5 let jsem po nočních ani nechodil spát a už od rána nejprve doma "k snídani" pár piv a potom co se otevřela knajpa, tak až do nocí pokračoval. Kocoviny fakt šílený, jako když člověka přejede tank. Než jsem přestal pít, dvakrát jsem zkolaboval, jednou přímo na ulici. Chlastat mě hlavně odnaučil STRACH, hrozba od neuroložky, že se kolapsy můžou opakovat. Dodnes ten strach přetrvává v podobě úzkostných stavů ve společnosti lidí. K tvé citaci: Jak žít? žiju více jak 5 let sám a i to se dá. Sice se kolikrát nudím, ale je fakt, že bez chlastu je ten život o dost krásnější.

Dobrý den, již si čtu toto fórum delší dobu a rozhodla se sem napsat i svůj příběh. Je mi 31 a přinejmenším se u mne jedná o rizikové pití. Jako asi mnoho lidí zde jsem prožila traumatické dětství. Otec cholerik mě, sestru a mamku psychicky týral (mamku někdy i fyzicky). Jeho praktiky a chování zde nebudu popisovat. Již od útlého dětství jsem cítila pocity úzkosti, strachu atd. V pubertě jsem si od těchto pocitů začala pomáhat alkoholem. Většinou 1x týdně s kamarádkou na diskotékách, někdy i v průběhu týdne v baru "za školou". K problémům s úzkostí se později přidala také sociální fóbie a deprese. Po střední škole jsem šla do Prahy na VŠ a problémy a frekvence pití zůstala v podstatě stejná. Většinou v pátek nebo v sobotu jsme vyrazily se sestrou někam do baru, někdy i v průběhu týdne. Před nástupem na VŠ jsem navázala vztah, který trval asi deset let. Vztah to byl ovšem velice komplikovaný s nesmírně inteligentním, avšak také hodně depresivním člověkem, kterému bylo těžké porozumět. Neuspokojení ze vztahu jsem řešila alkoholem (intervaly 1x za týden nebo za 14 dní 2l vína). Po rozchodu jsem navázala téměř ihned další vztah. Člověk, kterého velice miluji, však přinesl do mého života i mnoho problémů, o kterých mi řekl ihned na začátku a které jsem si myslela, že zvládnu. Na začátku vztahu, kdy se mi v podstatě splnil sen o hezkém partnerském vztahu, jsem neměla potřebu pít téměř vůbec. Když, tak jen třeba 2 skleničky vína a pro radost. Byla jsem šťastná, měla jsem dobrou náladu, nepotřebovala jsem nic zapíjet. Postupně se na mne však ty problémy začaly psychicky podepisovat. Dluhy a exekuce, které jsem mu všechny zaplatila a nebylo lehké z něj tahat kde a komu dluží, byly to nejmenší. Přiznal se mi, že občas hrál automaty - tak 1x za půl roku - to tam však naházel vždy tak 20 tis. Kč. Za tu dobu co jsme spolu (1,5 roku), takhle ulítnul jednou, a to když mu přišla menší výplata než s čím počítal a slíbil ty peníze z výplaty půjčit ještě na pohřeb svojí babičky. No nic, řádně jsem to zapila a na jeho návrh chodí výplata na můj účet. Absolvovali jsme jednu návštěvu u MUDr. Nešpora a vypadá, že je vyléčen. Možná hraní automatů souviselo jen s dluhama, které měl (jak tvrdí) a nyní když žádné nemá, má se finančně celkem dobře, tohle nutkání nemá, těžko říct, iluze si nedělám a do hlavy mu nevidím. Přítel má postiženou 7letou dceru z bývalého partnerství. To, že je postižená (lehká mentální retardace, autista) však v době našeho seznámení nevěděl, nebo nechtěl vědět, vždy mluvil jen o vývojové disfázii (téměř nemluvila nebo jen málo), do toho ještě asi nějaká úzkostná porucha. Ze začátku jsem jeho dceru měla ráda, snažila jsem se s ní komunikovat, věnovat se jí, kupovala jí věci atd. Později však, možná i vlivem své matky, mě začala odmítat, vyplazovat jazyk, dělat ksichty, vztekat se atd. Jak se začaly tyto problémy kumulovat, začala jsem opět unikat k alkoholu. Absolutně nezvládám víkendy s ní, vždy to skončí tím, že se opiju. Vůbec to nedávám. Mluvili jsme i o tom, že bude trávit víkendy s ní on sám, jenže z toho mám deprese také a neumím si asi najít svůj program. Vím, že se snaží, ze začátku jí šíleně rozmazloval a mluvil vždy o tom, jak byl na ní fixován, a teď už to rozmazlování trochu omezil, ale i tak to nezvládám...

Deprese se asi před půl rokem rozjely opět na plné obrátky a nevím co mám dělat. Psychiatra jsem vyhledala, ale vůbec mi nesedl, předepsal mi sice antidepresiva, ale to nepomáhá....

Problém je, že neumím absolutně snášet stres a vždy unikám k té flašce, asi abych na vše zapomněla....

Keksi, vítám Tě tu mezi náma.

Napsala jsi toho hodně o svém okolí, ale docela málo o sobě. Píšeš o problematickém dětství, minulém vztahu, nynějším vztahu a vyjadřuješ víceméně obavy o to co se bude dít dál.

Já měl dětství celkem fajn. Rodiče se mi věnovali a na jejich možnosti jsem byl i zaopatřem vším co jsem žádal. Moji rodiče pocházejí z rodin kulaků a tudíž jim nebylo dovoleno studovat. Takže oba jsou jen vyučeni. Ač v hlavě mají oba naděleno hodně - v dobrém slova smyslu. Má potíž byla s tím, že máma se snažila abych nedopadl jako dopadli oni a ač to myslela dobře, tak mě cepovala a to že hodně. Nesnášel jsem jí za to. Strašně jsem jí to vyčítal. Dobře jsme spolu vycházeli jen v období, kdy jsem byl pět let v Anglii a dělilo nás tisíc kiláků vzdušnou čarou... Vrátil jsem se a zase jsme se střetli. Ona nesnášela moje pití a nesmířila se, že jsem relativně zabil schopnosti, které mi byly dány. Nesnášela teď ona mě. Já to bral jako svůj vzdor. Cejtil jsem se sám svůj pánem. Když jsem se propil do stavů, kdy jsem tak jako každý hledal odpovědi na to, proč já. Proč sakra zrovna já. Vždycky jsem si byl jistým, že v tom má prsty její styl výchovy a její přístup ke mě. Psal jsem tu, že jsem loni prodělal menší meditační kurz v lese. Měl jsem spoustu času přemýšlet a to jsem i dělal. Ikdyž už si to též přesně nevybavuji, protože ten mozek po měsíci kalení litru, dvou tří tvrdýho denně krapet jinak. Během své "meditace" jsem zažil strašně moc, pokecal s Bohem, viděl padat tisíce hvězd a jsem přesvědčen, že jsem pomyslně chytal za kliku od bran pekelných. V různých stádiích tohoto padání na dno se mi vybavovaly myšlenky, vzpomínky o kterých jsem neměl ani potuchy. Ale vím, že to byly věci, které jsem opravdu zažil. V tý hlavě to prostě někde je.
Byl to vodopád emocí, myšlenek, otázek a kupodivu i odpovědí. No a pak jsem se dopracoval k názoru, že když Bůh mě nechce a Čert se mě bojí, tak to budu muset ještě nějaký čas zvládnout. A jestli to mám zvládnout, tak budu muset nějak jinak, než jsem to vedl do toho okamžiku.

Je tomu skoro rok. V hlavě jsem si to utříbil. Nebudu mluvit za nikoho jinýho jen za sebe. Ale já si to nějak srovnal. Nemá cenu, abych se vymlouval na matku a jaká na mě byla v dětství. Nemá cenu hledat důvody proč jsem chlastal. Chlastal jsem prostě protože jsem chlastat chtěl a ten nějaký důvod se už vždycky nějaký nějak našel. Prošel jsem obdobím v jehož průběhu jsem zjistil, že za všechno si můžu sám a jsem sám svýho štěstí-neštěstí strůjcem. Alkohol jsem ze života vyškrtl, a dá se říct, že ho nesnávidím, ale i přesto jsem si vědom, že ten kdo do mě ten alkohol lil nebyla matka, nebyl to systém, nebylo to nic jiného a nikdo jiný než já sám. Přestal jsem si hledat důvody proč pít. Zařekl jsem se a nepiju a čím dýl nepiju, tím více důvodů nacházím v tom pokračovat.

Můj názor na psychology. Ono je dost těžko o našich problémech mluvit s někým jiným. K psychologovi asi jde člověk s tím, že se vykecá a že on ho bude poslouchat a že mu člověk řekne tak nějak všechno... No a on má zřejmě naučeno co by Ti měl říct. Osobní zkušeností asi nebude moc, protože jinak by čekal s Tebou v čekárně u jiného psychologa, protože by řešil to co ty, já a všichni ostatní. Znovu píšu. Z vlastní zkušenosti vím, že AA byli super, protože se tam člověk může vymluvit úplně ze všeho. Nemusel jsem tam nic skrývat, nijak se přetvařovat a měl jsem pocit, že mě všichni chápou, protože si v minulosti prošli tím samým čím jsem tenkrát procházel já. Formánek někde řekl, že alkoholik je asi ten nejúpřímější člověk na světě, protože je zvyklý z různých sezení vyblít lautr všechno. Tak jsem to dělal na AA i já a strašně mi to pomáhalo. Možná lepší než s psychologem je dorý pořešit to, že chlastám jako kráva, že nechodím do práce, že huntuju rodinu, sebe, všechno kolem.Že jsem psychicky v hajzlu, že se budím zechcanej, a pohrdám sám sebou, že strašně nechci pít, ale stejně to do sebe liju, a nenávidím se zas o flašku víc..., s někým, kdo prožil to samý co já. Nemusíš se bát, že přijdeš o kamaráda, rodiče, přítele, když mu toto řekneš. Já vždycky věděl, že když půjdu k psychologovi, že mi poradí, že mám přestat chlastat. To mi bylo jasný. Ale jak, to je otázka pro jinýho felčara... Já se vypovídal sám sobě, ujasnil si co chci a čeho chci dosáhnout. A jsem bytostně přesvědčenej, že s alkoholem se tam nikdy nedostanu. Už jsem to tu psal. Nikdo a nic nestojí za to, abysme do sebe lili ten jed. Nic s tím nevyřešíme a jen zabíjíme všechno kolem sebe a i sebe samé.

Ahoj Včelaři,
děkuji za Tvojí odpověď, ve které je hodně pravdy...Často si říkám, že jsem dospělý člověk, který by se měl se svojí minulostí vypořádat a být zodpovědný za svojí přítomnost a budoucnost. Určitě nechci, aby mě někdo litoval, jak to mám - měla jsem těžké. Vím, že miliony lidí na tomto světě to mají mnohem mnohem těžší a neřeší to alkoholem. Jen mám někdy pocit, že se ve mně něco zlomilo a já nemám sílu bojovat s "osudem". Věřím, že je něco víc a nad námi a říkám si, někdo "nahoře" věří, že to ustojím a zvládnu Bohužel, často to nezvládám. Stačí jakýkoliv stres, začne to ve mně vibrovat a napiju se...(1x za týden nebo za dva) Paradox je, že se druhý den cítím mnohem líp (když teda neudělám nějakou kravinu jako je řízení v opilosti-i když bez následků, a nemám tedy výčitky svědomí), jsem úplně zklidněná, nevadí mi, že je mi fyzicky blbě, ale psychicky je mi dobře a říkám si, že vlastně ten život není tak hroznej... Jako kdyby to chtělo, ten stres a deprese ve mne ven...prostřednictvím flašky