Alkohol jako prostředek vymazání přítomnosti používám od svých patnácti let. Jsou období, kdy si na alkohol měsíce nevzpomenu. Ty se střídají se dny, kdy si třeba každý den dám dvě nebo tři skleničky. Nebo piju i sama doma. Po patnácti letech téhle praxe už se ale dostávám do bodu, kdy nepiju pro chuť, ale pro opilost. Nemám problém po třech panácích přestat. Jenže pak už se těším na další den, kdy se lehce dostanu do nálady. Párkrát jsem si říkala, že alkohol vynechám na chvíli úplně, problém nastává, že si pak racionálně zdůvodním, že jsem na sebe moc přísná, protože přece tři panáky jsou můj strop, i když ne vždycky. Za posledního půl roku jsem měla kvůli alkoholu tři úrazy lehčího charakteru. Hloupá náhoda. Jenže když to takhle napíšu, vypadá to, že jestli nezvolním, asi se k tomu problému dopracuju. Další problém je zdůvodnit si, proč nepít, když mi alkohol žádné problémy v životě vlastně nedělá. Nějak nevím, jestli svoje pití zveličuju nebo naopak bagatelizuju.
|