Ahoj, jsem tu, píšu sem, protože mám potřebu nějak ventilovat a zformulovat si svůj postoj k chlastu. Jsem po „kalbě“(plese) a opět se mě týká neskutečná kocovina-ovšem jen ta morální, jinak jsem až moc v pořádku na to, kolik jsem toho do sebe nalila. Už se s tím vlastně plácám strašně dlouho, nebo asi ne až tak dlouho, ale na to, že mi je 20, tak těch zkušeností s pitím je moc, moc, moc. Já vlastně nerada piju, protože je to úplná zhovadilost, ale baví mě ten proces. Od tý doby co jsme měla první okno, mám prakticky pokaždý výčitky. Někdo teď možná po včerejšku naříká, ale jinak je vlastně v pohodě, kdežto já jsme zase psychicky v prdeli a vlastním přičiněním. Nesnáším to, že když se rozjedu, tak potom leju, leju, sama, s někým, něco ztratím apod.nejdu domů, tahám se někde, s někým. A ještě potom slyším, jak jsme vlastně celkem fungovala, byla sranda...néééé, přitom to sama vím, že si tím nahrazuju lásku či co, protože zoufala chci, aby mě někdo měl rád. A má, kamarádky, sourozenci, máma určitě taky, ale já chci ještě někoho! Abych uvedla aspoŇ trošku nějaké info, dokážu nepít, když prostě není příležitost, akce, nemám vůbec důvod, nutkání, nevím, jestli spadám do kategorie kvartální alkoholik, ale o jsem tak četla, tak by to tak odpovídalo. Naštěstí, nebo nevím, se celkem dost věnuju intenzivnímu cvičení a vlastně se snažím o co nejzdravější styl života než mi zase rupne v bedně, někam jdeme, držím se, jsem opitá, říkám si, dobrý, však svět se nehroutí a potom to někde vzadu přepne a já už se neovládám. Troufám si říct, že i takový stavy nejsou to největší zlo samy o sobě-na nějaký „vylitosti“ i ráda vzpomínám, ale jsou to ty situace, kdy jsem je strávila s nejblížšíma, kdy jsme potom spolu i střizlivěli a vůbec nebyl důvod dělat z toho drama. Děsí mě, nebo vlastně ne, ale pořád nemám v hlavě nastavené, že bych chtěla přestat pít. Já si totiž pořád myslím, že to jednou zvládnu a ano, dokážu posedět, vypít dejme tomu čtyři sklenky něčeho, jít domů, ale popravdě to nemám ráda, to mi přijde úplně zbytečný, vyhledávám něco, co se bude dále dít, jak kdybych hledala účel, proč se zmámit a potom někde divočit. Nevím, jestli to někdo chcete číst, ale ten pocit, že to někde snad přelouská, mě nějak uklidňuje. Ve středu jsem byla poprvé u psychologa. A snad ne ani kvůli tomuto, i když ano „řeším“ tak své problémy, ale chrlila jsem tam všechno, až byl možná trošku zmatený, proč jsem psala, že potřebuji hlavě poradit ohledně školy a cítím se ve svém oboru ztracená. Jo to je to správný slovo-ztracená, úplně nejvíc, od tý doby co jsem na vejšce jsem v životě ztratila nějakou linku, která mě vedla. Chodila jsem na hafo kroužků a nebyl čas moc dumat, co budu dělat, nebudu dělat. Alkohol mě vždycky hodí do takovýhle depky a uběhne týden, dva a nanovo. Těch penez, toho času, toho smutku, toho huntování těla a stejně vím, že to nbylo naposledy a říkám si, až na někoho narazím, zmizí to. Tak jo asi čau
|