Alkoholik

Děkuji všem mnohokrát za příspěvky, četla jsem je velmi pečlivě několikrát. Za "tvrdá" slova se na nikoho nezlobim, ba právě naopak - vážím si upřímnosti, sama mám totiž sklon spíše si lakovat situaci na růžovo neboli ji podceňovat. Za to co píšete se prosím v žádném případě neomlouvejte...
Syn skutečně je lhář a zloděj, a táhne se to s ním daleko delší dobu než alkoholismus. Zřejmě měl mít v dětství mnohem přísnější výchovu, to už nyní nenapravím. (Na druhou stranu jsem vděčná aspoň za to, že naprosto nemá sklony k fyzické agresi, aspoň ne v reálném světě...)
Co se týče záležitostí kolem peněz a bytu - syn až do svých 24 let studoval (poslední školu nedokončil) a nikdy si nevydělal tolik, aby to stálo za řeč - většinu svých peněz propil, tolik k jeho finanční negramotnosti. Přestěhování do vlastního bytu jsem volila jako kompromis mezi "nechat doma" a "vyhodit na ulici". Je pravda, že je to polovičaté řešení, bohužel se stále nedokážu donutit k dostatečné důslednosti ve vztahu k synovi.
Řekla jsem mu, ať si na tomto fóru přečte vlákno o sobě a spoustu jiných (strašných) věcí... Zda to udělá nevím, on totiž nejraději ignoruje vše, co by mu mohlo být nějakým způsobem nepříjemné. (Tímto způsobem i klopotně studoval.) Dá se říct, že je mistrem cesty nejmenšího odporu - jeho neochota překonávat i drobné překážky a komplikace je obrovská. Je například ochoten vzít mnohem hůře placenou práci jen proto, aby nemusel ráno vstát o půl hodiny dřív...
I drobné rady nebo náměty (např. podmínka - chodit k nám jen zcela střízlivý) mi mohou pomocí.
Potřebovala bych ještě poradit, zda mám synovu samostatnému bydlení nechat zcela volný průběh nebo ho nějakým způsobem kontrolovat?

Mambo, okopírovala jsem něco z článku o spoluzávislosti (toto je sice konkrétně o partnerských vztazích, ale dosaď si vztah rodič-dítě, je to to samé).

Spoluzávislost

Spoluzávislost je fenomén, který nebývá brán příliš vážně: dlouholetá laskavá péče životního partnera o alkoholika (alkoholičku) je (paradoxně) zároveň významným momentem, který neuspokojivý stav udržuje!

Spoluzávislost představuje určitý typický vzorec chování rodinných příslušníků alkoholika; právě tak jako nemocný sám jsou i oni „chyceni v pasti“, v uzavřeném systému.

Spoluzávislost rodinných příslušníků:

1. fáze: utajování

Rodinný příslušník udělá všechno pro to, aby alkoholismus partnera neproniknul na veřejnost, odstraňování lahví, popř. sám obstarává další alkohol. Při návštěvách ho omlouvá „není mu dobře“, „má moc práce“ apod. Nátlak na děti - nesmějí si domů vodit kamarády, ze strachu, že by mohli vidět opilého partnera. Tímto způsobem chování se rodina uzavírá, ubývají přátelé, ztrácejí se kontakty apod.

2. fáze: kontrola

Partner se snaží dostat pití druhého pod kontrolu. Prozkoumávání, hlídání, kontrolování veškerých aktivit druhého. Konkrétně hledání lahví s alkoholem a jejich ničení. V této fázi je velmi těžké se (za těchto podmínek) s partnerem rozejít - pocity viny - opustit nemocného, „léta jsme budovali,“ „kvůli dětem“ apod. Nebezpečí v této fázi je, že může partner začít pít s postiženým.

3. fáze: odmítání

Většinou po mnoha letech, rodinný příslušník již není schopen udržovat všechny mechanismy kontroly, následuje fáze odmítání „já už takhle dál nemůžu“. Tato fáze je (opět paradoxně) pro závislého partnera nejpříznivější (samozřejmě ne subjektivně příjemná), rodina vyvíjí nátlak na změnu (léčení) = v počáteční fázi rozhodování je pro závislého silným motivačním faktorem = „buď alkohol nebo rodina“.

------------------------------------------------------------------------
tak co, poznáváš se v tom? Spoluzávislí lidé jsou už také drceni alkoholismem, byť rodinného příslušníka. Rezignují téměř na vlastní život, všechny myšlenky se točí okolo jejich alkoholika. Trápí se, vyčítají, omlouvají, domlouvají, zakazují, prostě kolotoč. Potřebuješ psychologickou pomoc (stejně jako syn, ale ten o ni nestojí), proto ti opět doporučuji ten Al-anon, to je přímo skupina lidí, kteří takovou zkušeností procházejí, je to obdoba anonymních alkoholiků. Nebo alespoň vyhledej jakéhokoliv psychologa. My jsme tu přece jen klubko laiků, názory tu jsou různé a protichůdné. Nebo můžeš alespoň napsat dotaz na www.drogovaporadna.cz, co mě ještě napadá.

Jo, kdyby tak člověk při výchově věděl všechno dopředu, to by bylo super. To bychom všichni udělali spoustu věci jinak. Ale jak jsem psal, po bitvě je každý generál, to prostě nemá už cenu řešit.
Já si nemohu pomoct, ale pořád si myslím, že zvolené řešení v dané situaci není polovičaté, ale to nejlepší možné, pokud má ten kluk mít nějakou šanci. Co se týká toho tvrdšího, tj. vyhození na ulici, tak závislý rozmazlený nesamostatný člověk bez finančních zkušeností se mnohem pravděpodobněji dostane mezi bezdomovce na nádraží s krabicovým vínem v ruce nebo do kriminálu než že by to vzal jako životní zkušenost a začal se sebou něco dělat.
A co dál? Tady si úplně radit netroufám, maximálně nabídnout pár úvah k zamyšlení… Tak hlavně v tuto chvíli má zajištěno, že má kde přespat a kde se umýt. To jsou životní nutnosti, aby se mohl o nějaký slušný život pokusit. Neměl by mít podle mě pocit, že je to navždy. Dál je to na něm… Co se týká toho navštěvování bytu – pokud si vzpomenu na slova o jeho vztahu k pořádku, já bych to snad radši vidět nechtěl

Ale opravdu a smrtelně vážně, tentokrát dokonale souhlasím s tím, co píše Reminiscence. Toto je fórum lidí, kteří se závislostí sami bojují. My ti všichni rádi řekneme svůj názor, který díky vlastním zkušenostem bude asi o dost správnější, než názor paní Novákové od sousedů. Ale pořád je to opravdu názor laický. Al-anon – dobrá volba. Psycholog – nechceš-li si v budoucnu něco vyčítat, tak nutnost…

Nebránila bych se nějaké rodinné terapii, kdyby se účastnil i syn - ale nemám pocit, že bych psychologickou pomoc potřebovala pro sebe...
Syn chodí od včerejška do práce, zatím na zaučení - smlouvu dostane až v případě, že se osvědčí. Je to jeho vysněná práce grafika, pro kterou ale nemá moc znalostí - musí se naučit spoustu nových věcí ve firmě i doma (u sebe) na počítači. Tak jsem zvědavá, jestli to zvládne...

To jsou super zprávy a rozhodně pozitivní vývoj. Sice je tu podle mě dost značná pravděpodobnost, že to napoprvé nedá, ale i kdyby, začátek je to výborný...
A na stranu druhou - jestli ta práce je opravdu vysněná, třeba to bude dostatečná motivace a půjde to. Je to každopádně na něm a šanci rozhodně má. Vlastně to, že se musí i doma hodně učit, nemusí být vůbec špatně...
Držím palce!

Děkuji za podporu. Mně teda vrtá hlavou, proč tuto odbornost nevystudoval - mohl studovat, co chtěl. Proč si vzpomněl až po gymnáziu a pěti letech dalšího (zčásti nedokončeného) studia, co chce vlastně dělat. No to už je ale jiná problematika než pití.
Časem dám vědět, jak to s ním dopadá.

Vážení, před třemi lety jsem zde založila vlákno "Syn alkoholik - jak mu pomoci?" a dostala jsem od různých přispěvatelů řadu dobrých rad.
Jen stručně připomenu - syn začal pít v pubertě, před třemi lety mu bylo 24 a byl na tom dost špatně, nestudoval, soustavně nepracoval - jen nějaké brigády, dělal dluhy (ne velké, v řádu stokorun) a hlavně se pravidelně opíjel, pivo a tvrdý alkohol. Měl i dost vážný úraz v opilosti - zlomenou nohu, dvě operace. Neměli jsme s manželem odvahu ho vyhodit vyloženě na ulici, nechali jsme mu tedy k dispozici náš rezervní byt, který jsme před tím pronajímali.
Nyní po třech letech je situace o mnoho lepší. První rok se syn ještě všelijak protloukal po brigádách, nakonec si však dal říct a přijal místo listonoše. Moc si nevydělá, takže pořád zápasí s nedostatkem peněz (věčně nám dluží za elektřinu, vodu atd. v bytě), pořád nemá žádnou partnerku, ale pozitivní je, že skutečně již dva roky každý den do té práce chodí a to střízlivý, pije tak 2 piva denně a občas zajde o víkendu na nějakou chlastačku s kamarády, což je myslím v jeho věku (27) tak nějak v normě... Snaží se sportovat (plavání, kolo) a zhubnout, omezuje jednak to pivo a různé vysokoenergetické potraviny (od Nového roku shodil ze 112 kg na 107 kg).
Stále nás rodiče mrzí, že ač absolvent 8letého gymnázia již kromě jazykovky nevystudoval nic dalšího a ani nemá snahu se více prosadit, nějaký další studijní či profesní cíl, lépe placené zaměstnání (ale zas na druhé straně běhat půl dne s poštou mu prospívá), no ale jsme rádi, že nedopadl hůř, že se z nejhoršího přece jen vyhrabal, a doufáme, že mu alespoň současný stav vydrží.
Jinak je to hrozně hodný kluk, velmi přátelská povaha, máme ho rádi.

Mamba, viem, ze vas to mrzi, ale na druhej strane, niekto musi byt aj postar, je to cestne povolanie. Niektori ludia su uz taki, mozno skromni, mozno (zdanlivo) bez ambicii, ale staci im malo. Podstatne je pre nich "byt v klude", mat svoj pravidelny denny rezim, ziadne otrasy, zmeny. Chvilku som mal moznost posobit na veducej pozicii a mal som ludi aj takych, co potrebovali stale nejake nove stimuly, ustavicne sa kamsi posuvat, ale aj ludi, ktori by pokojne vedeli robit tu istu (relativne) trivialnu pracu dookola a boli spokojni. Som toho nazoru, ze spolocnost potrebuje aj jednych, aj druhych.

Ked sa snazi schudnut, tak je jasne, ze sa kamsi chce posuvat. Teraz to je vyzor, mozno o rok to bude profesne. Je este mlady, ma hromadu casu zobrat to vlastnym tempom. Pokial opat nezacne chlastat ako prekopnuty, bude to dobre.

Je super, jak piše i DD, že se snaží zestabilizovat. Však toho pošťáka nemusí dělat do důchodu. Mimochodem, ještě nedávno jsem byla taky pošťanda.
Tak budem synovi držet palce. Divoke mládí mívá leckdo a vždycky je jen otázka, jestli to člověk vezme jako období, pak se srovná a žije normální život a nebo jestli bude pařit tak dlouho, že už cestu k normalnimu životu nenajde.
Vloni jsme měli sraz ze školy a většina lidí i ti největší pařmeeni mají normální rodiny, práci, děti atd...