Alkoholik

Alkoholem se nevyléčíš (ten psychiku jen ku*ví). Vlastně se o to ani nesnažíš – jen uhýbáš a unikáš. Tvé problémy by mohla vyřešit intenzivní psychoterapie a správně (a střízlivě) volená medikace. Životní přístup ti však kritizovat nemohu (posledních 15 let jsem uvažovala stejně - a mám z toho, věř mi, jen potíže…). Hele nemládneme...

Ale Angie, ani ja nevravím, že alkohol je zlý a piť sa nesmie. Alkohol je pre ľudí a v malom množstve má na organizmus pozitívne účinky. Bohužiaľ ja som už tú hranicu pozitívnosti prekročil a alkohol je pre mňa tabu. Ale ty si kľudne popíjaj, keď ti to tak vyhovuje. Ale alkohol a xanax spôsobujú ťažkú závislosť. Aj keď ich nekombinuješ. Zatiaľ možno samostatne, neskôr spolu. Píšeš, že máš problém, ktorý je o moc horší v kocovine. Tak prečo si tu kocovinu dobrovoľne spôsobuješ, trápiš samu seba?

Hm, vím, že alkohol mě nevyléčí. Jistě ne. Terapii bych potřebovala, jenže co mě odrazuje je to, že by mě chtěli namáčet i v těch okolnostech pití a tak. To nechci. Jenže dobrý terapeut by to poznal. A já bych předně chtěla vyřešit trauma z nuceného pobytu v léčebně. Jenže každý terapeut by se chytl toho, proč jsem pít začala a řešil by tohle. Jen jsem nebyla (a nejsem)spokojená se životem toť vše. Pro nic jiného nepiju.

„…namáčet i v těch okolnostech pití…“ - takže je to stud, co tě brzdí? Stydíš ze za pití a tak si ho obhajuješ aspoň virtuálně…? Pití - další stigmatizující okolnost, že? Máš, Angie, problém brát se taková, jaká jsi. Pokud má mít psychoterapie smysl, nemůžeš přeci vyselektovat jen populární střípky života a zbytek zasklít (účelem není být dokonalá, ale nechat si pomoci). Alkohol i další trable tam jistě patří (a možná se dají chápat i jako symptom). Pokud najdeš člověka, kterému se budeš schopna „otevřít“, jistě ti to bude ku prospěchu. Jen to zkusit…

Já vím, že by mi asi psycholog pomohl. Jenže jsem zažila hrozné věci. Zažila jsem například 6 týdnů v léčebně (nepatřila jsem tam a přirovnávám to k fyzickému znásilnění).
Strašlivě mě mrzí, že jsem tam šla, že jsem dělala 6 týdnů, ze v tom hnusu žiju a žít chci. Díky bohu jsem měla moc přestupků a bylo mi dovoleno jet svobodná domů!!
Předstírala jsem, že tam patřím. Nepatřila. Byl to hnus, něco jak sekta!!

Vím, nešla jsi tam hold z vlastní vůle (co jsem pochopila, byla to převážně iniciativa rodičů a partnera) - a tak se nedivím, že se z této zkušenosti cítíš jaksi „pošpiněna“. Ale ruku na srdce – dala jsi jim na výběr? (prostě o tebe měli vážnou obavu). V životě bych svůj život nenechala v režii druhých. Zkus více spoléhat sama na sebe… Jinak věřím, že jsi fajn holka.

Kto okrem teba vie, že si bola v liečebni? Teda okrem rodičov a partnera. Tú traumu si z toho robíš sama. To, že si tam bola v podstate nikoho nezaujíma.

Trauma je sviňa, furt ti to otravuje život, jen rozdrápíš ráno oči a už je to na nic, pořád se na tebe valí ta tíha a blbé myšlenky... jediné řešení to rozebrat s psychologem a najít jak z toho ven, jak žít život ke své spokojenosti... no alkohol a prášky to uleví nebo spraví všecko akorát dočasně, myslím ty návykové... ty nenávykové by mohly pomoct, kdysis brala AD, zkusil bych to znova...

no je to těžko takto přes net a písmenka ti s tím nějak pomoct, poradit...

Angie,
víš, co byly koncentráky, že to s takovou chutí používáš? Stydela bych se za takové přirovnání.
Jinak pij jak chceš, ber prášky a utíkej za dealerem, to bude nejlepší...