Alkoholik

V mládí, kdy jsem nepil, jsem míval dost trému a byl problém před lidma mluvit i něco dělat, to každý čuměl na ruce a nedělalo mi to vůbec dobře, celý jsem ztuhnul... no asi každý občas tohle zažil, ale záleží jak moc a jak dlouhodobě. Já to přikládal hormonům, jak jsem dospěl nějak jsem se s tím začal vypořádávat, šok byl pak bydlet na koleji a zařizovat si všecko sám okolo, to ze mně spadla i tíha co jsem si nesl z domu, ale už v těch 18 mi bylo líp než ve 14... Za pár let byl ze mně jiný člověk, alkohol jsem k tomu tehdy nepoužíval...

Změnil bych teda psychiatra a začal znovu to nějak řešit, když máš tedy alkohol pod kontrolou, může zkusit nasadit i jiné léky a bral bych je stabilně nějakou dobu jestli se to zlepší nebo ne... prostě zkoušet, já říkávám, že alkohol není řešení.

Máš to jestli si jistá pití pod kontrolu, takže si myslíš, že ti ten chlast to asi nezhoršuje, ty třesy a klepání... jen, žes o tom nenapsala dřív, teda já si toho nevšim a ještě si pročtu,... nějak z toho najdeš cestu ven, určitě bych začal pravidelně teda chodit k jinému MUDr... drž se holka

Jako na takové stavy antidepresiva je asi trochu slabota, může to být panická porucha, záchvatovitá panická úzkost a na to se používají přece jiné léky, zkusil bych to.

pert napsal:
Jako na takové stavy antidepresiva je asi trochu slabota, může to být
panická porucha, záchvatovitá panická
úzkost a na to se používají přece jiné léky, zkusil bych to.
..."Pán doktor, čo robíte keď nemáte pacientov?"
~ "Zabíjam voľný čas!"

"A Vy - MUDr.Pert?"
(..."predpisujem "lieky"!!!)

Ale nehraju si na doktora, jen píšu jaké jsou možnosti a že jiný MUDr. jí může stanovit jinou diagnózu a tudíž jiné léky, které jí můžou pomoct... pokud v tom nemá moc prsty chlast.

Po těch AD se jí tehdy udělalo líp a takové stavy se rády po vysazení vrací, tady na fóru toho o tom je... s alkoholem je to bludný kruh

Perte, možná jsem to napsala až moc dramaticky. Léky moc brát nechci. A funguju normálně, jen si hlídám určité věci. Třeba nekouřím před obědem v restauraci (pokud k němu nemám i pivo). Umím odvracet pozornost, když na mě někdo moc upřeně čumí. A především to není pořád, je to jen někdy, že mám tyhle pocity. Vím třeba, že v kocovině to je vždycky. Proto jsem ji asi i přepíjela dřív. Všechno souvisí asi se vším...
Je to asi o tom, že musím pořád působit dokonale a tohle (třeba třes) je projev nedokonalosti. Řeším, co si o mě ostatní myslí. Bojím se toho a tím to přivolám. Začalo to na vejšce jednou v menze, začala jsem se bát, že se to vrátí, a bylo.
Je zvláštní, že v té (mnou stále proklínané) léčebně jsem to neměla. Tam prostě každý měl nějaký problém a bylo mi jasný, že kdyby se mi začala třeba nekontrolovatelně klepat ruka když nesu talíř s polévkou nebo ji jím, tak to všichni pochopí a nebudou se dívat skrz prsty. Takže jsem z toho neměla strach a tudíž se mi to nikdy nestalo. To jen před cizíma. Je to prostě v hlavě a jen nevím, jak ji přeprogramovat.

Ahoj Angie a ostatní, po jedné traumatizující situaci jsem začala trpět podobnými stavy - diagnóza agorafobie, ze začátku jsem to celkem zvládala, časem se začali problémy stupňovat, léky jsem brát nechtěla stejně jako ty. Bylo mi řečeno, že cca. stejně dlouho jako trvají obtíže musím léky brát. Zkoušela jsem všechno možné : zaměstnat mozek mobilem, čtečkou, sudoku a jiné, nicméně výsledek žádný. V současné době frčím na Zoloftu, nejnižší účinná dávka denně a je to lepší. Je téměř na jistotu, že nebrat vůbec nic, stavy zhorší... Alkohol funguje super, ale to později závislost taky - to už mám za sebou, moje rada proto je - zkus AD nejsou doživotně

Angie, dokud nepochopíš, proč se ti to děje (to asi bez odborné pomoci nezvládneš), nenajdeš ani řešení, které by tě mohlo problémů trvale zbavit. Zvážila bych intenzivní psychoterapii. Léky mohou krátkodobě ulevit, ale rozhodně tě nespasí. Myslím, že to vnímáš stejně...

Kleris, máš určitě pravdu. Jednou jsem na psychoterapie chodila. Jenže to bylo skupinové a většinou jsem zrovna ty pocity neměla. Tak jsem jaksi neměla co překonávat. Byla jsem i na "regresi", před lety, nic. Řekla jsem to léčiteli, kterého jsme s rodiči párkrát navštívili. Byl dobrý, bez toho, abychom mu něco řekli, poznal co má kdo za problém nebo jakou prodělal vážnou operaci (pře oblečení nemohl vidět ani jizvy a neměl jak to vědět předem). Ani ten mě z toho nedostal. Ty AD pomohly, přestala jsem je brát po pár letech najednou, prostě jsem si je zapomněla vzít na dovolenou a nic se nestalo, doktorka řekla, že už je tedy nepotřebuju. Cítím se stejně, nezhoršilo se to po vysazení (je to skoro 2 roky).
Ale chtěla bych neřešit, co si kdo o mě myslí. Ráda se hezky nalíčím, učešu, obleču a podpořím tím to, jak vypadám. Na druhou stranu pak na mě lidi budou koukat víc, než kdybych byla nějaká šedá myš. Když je mi fajn, líbí se mi to, ale když se necítím, nejradši bych byla neviditelná. V dětství jsem byla hrozně neprůbojná. O přestávkách jsem seděla v lavici, protože jsem nevěděla, jak se zvednout a přijít ke skupince spolužáků, co si povídají. Zlomilo se to kolem 16. roku, byla jsem ráda středem pozornosti. Jenže si mě "to" asi našlo tímhle způsobem.
Čím to mohlo vzniknout? Na základce jsem zažila psychickou šikanu, ale mírnou. Jenže to proto, že jsem byla tichá, neprůbojná, neuměla jsem se bránit. A možná že jsem se výborně učila. Tak možná to vzniklo ještě dřív? Prý mě týraly děti, když jsem byla v kočárku (máma se divila, že hrozně brečím, když ke mě přijdou děti její známé. Až později zjistila, že mě tajně štípaly - samozřejmě okamžitě ukončila kontakt se známou).
Jednoduše potřebuju pochopit, že lidi mě neřeší, nekoukají mi na ruce, nesledují, jestli jsem v napětí. Že mají svého dost. Zatím to nejde. Tu psychoterapii asi zvážím.

Já jsem jedno blbé období nebyla schopná sníst ani polívku, když si ke mě někdo přisedl. Hrůza, třes, neschopnost nejenom jíst, ale i vstát, obléct se a odnést nádobí. Úplně paralyzována, fuj. U mě to ale souviselo s chlastem, bohužel.