Až budete mať stavy, že sa v krčoch a bolestiach plazíte po zemi a prosíte niekoho doma o kvapku alkoholu(hoci aj alpa), tak to napíšte. Ak vám trpne tvár, kruti prsty na rukách v krčoch, picha akoby špendliky do prstov, napíšte to. Ak máte stavy, že v izbe 2x3 metre chodíte hodiny z roha do roha až máte pocit, že vám z toho preskočí, napíšte. Ak viete, aké je to ležať pripútaný v klietke od hlavy po päty, máte absťak, trasiete sa v bolestiach, potíte sa a nemožte sa ani pohnúť, vrieskate v tej klietke nech vám pomôžu a každý vás má na háku, napíšte
Krtku, oslovoval jsi sice někoho jiného, ale napíšu já. (vidím, že se zde rozvinula zajímavá diskuze - ne jen o tom, co kdo uklidil nebo jak si šel zasportovat). To, co popisuješ, tu asi většina lidí nezná, nepropili se tak daleko. Já to znám a byla to čirá hrůza. Alpa byla ještě v pohodě. Horší byly voňavky a čistící prostředky. Člověku je tak šíleně, že je ochotný udělat cokoli, cokoli snad kromě fyzického násilí (u mě, muži to asi mají jinak). Já měla navíc "štěstí", že jsem vždycky měla na alkohol dost peněz, nemusela jsem tedy páchat nějakou trestnou činnost. Ale navyváděla jsem se věcí, že nad nimi raději už moc nepřemýšlím, protože bych musela chodit kanály. Pro mě asi nejhorší na alkoholismu je ztráta lidské důstojnosti. A mlátila jsem se v tom takových let. Šest léčeb, osmnáct pobytů na psychiatrii, několikrát na chirurgii, zamykání u rodičů ani nepočítám. Pořád dokola, chtěla jsem přestat a ono to nešlo. Z pohledné křehké blondýnky se stala oteklá, pomlácená, neupravená troska. Když přemýšlím, co mi nakonec pomohlo... já to vlastně nevím. Asi strach o život - najednou? Asi to, že jsem přijala, že jsem nemocná a nebudu mít prostě to, po čem toužím. Že budu muset vzdát se zaměstnání, které miluju a v kterém jsem dobrá a dělat něco jiného, v mém případě debilní práce u pásu, která mě ubíjí. Když jsem se po třech letech abstinence chtěla k tomu "mému" zaměstnání vrátit, začala jsem ujíždět na Neurolu a musela toho po roce zase nechat. Co je potěšující, po těch letech vnímám to, co jsem slýchala od úspěšných - mám z alkoholu obrovský respekt, bojím se dát si i kapku tinktury, zároveň je mi alkohol natolik lhostejný, že dokážu fungovat vedle něj. Nevadí mi jít do hospody, na oslavě sedět vedle pijících. Jen zábavy, plesy jsem musela vyškrtnout. Ale za mlada jsem si je docela užila, tak to až tak neprožívám. Větším problémem jsou vztahy, mám takový hrozný strach ze zklamání (které bych neustála), že jsem raději už roky sama. Je to smutný život, ale aspoň žiju, že. A kdo by taky měl zájem o depresivní alkoholičku
Tedy on vlastně zájem je, ale připadám si jak nahnilé jabko. Zvenku krásné, ale uvnitř zkáza. Asi nevěřím, že by mě někdo dokázal mít rád i s tím "vnitřkem".
K tématu léčebny bych chtěla napsat, že já bych to bez léčeb nezvládla. Byla to pakárna neskutečná, ale zase jsem tam poznala fajn lidi, s některými jsem dodnes v kontaktu. Mnoho z těch, kdo se trápí opakovanými samoléčbami a stále selhávají by udělali lépe, kdyby se nechali hospitalizovat, začínat abstinenci v léčebně je jednodušší, ale chápu, že pro mnoho lidí je to nepřijatelná představa, ať už kvůli okolí, práci, rodině, sama jsem to také samozřejmě nejdřív zkoušela doma, ale místo toho jsem se propíjela pořád dál. U těžkých alkoholiků je navíc opravdu lepší, když jsou při odvykání pod lékařským dozorem (kvůli riziku epi nebo deliria). A někdy ani to nepomůže, na první léčbě nám jeden pacient na detoxu zemřel.
No ale už dost pesimistického psaní, vemte si z toho to veselejší: většina z vás v tomto tématu na tom zdaleka nejste tak špatně, máte šanci démonovi utéct z náruče jakž takž nepomuchlané
Fórum
zijem len raz
Alkohol je dobrý tehdy, když potřebujeme něco zapít - ať už je to něco příjemné nebo zlé. Když to zapíjíme moc dlouho, tak se ale utopíme.
