|
Zdravím všechny,
dlouho jsem si říkal, jestli má cenu sem také přispět s trochou svých problémů. Nakonec mi z toho vyšlo, že nepomůžu-li tak sobě, tak třeba alespoň někomu jinému ano. A alespoň se vám všem trochu představím, protože tu teď budu asi trávit hodně času.
Že jsem alkoholik, to se tak nějak v prostředí tohoto fóra předpokládá. Čím se mi ten můj průser zdá zajímavý, je to, že jsem tak trochu alkoholik z vlastního rozhodnutí.
Lámat se to se mnou začalo přibližně před rokem a půl, když jsem se rozešel se svou dlouholetou přítelkyní. Tehdy jsem začal chlastat vyšší ligu než dosud. Překvapivě ne ze žalu, ale naopak - z radosti. Jednak se tehdy uzdravila moje těžce nemocná mamka a potom jsem taky potkal novou, skvělou slečnu. Měl jsem radost, že se všechny problémy okolo mě vyřešily, a tak jsem zkrátka začal slavit a pořádně. A slavil jsem s novou slečnou, takovou sluníčkovou bytostí, běhali jsme spolu po světě, chlastali (hlavně já tedy...), radovali se, všechny a všechno milovali a všude bylo krásně. Člověk byl pořád v dobré náladě, měl spoustu energie, byl neskutečně pozitivní, pořád v rauši jsem psal jednu báseň a povídku za druhou, cestovali jsme spolu po Čechách, kempovali v lesích, zkrátka jsem prožíval sen.
Pak mě slečna kopla (ne kvůli chlastu, ale zkrátka ji to přestalo bavit) a svět byl o dost míň růžovej. A tehdy jsem si řekl - kašlu na to, odteď se bude chlastat a bude se chlastat pořádně. Ať vidíme, kam ta králičí nora až vede. Když mohl Bukowski napsat tak úžasný věci, přestože (a hlavně protože) tak neskutečně moc chlastal, tak já to zmáknu taky. Prostě to vezmeme jako jeden velkej experiment sám na sobě, ať vidím, co ten chlast teda umí. Budu lejt a zaznamenávat, co se děje.
A přišlo další období, pořád plný energie, ale víc naštvaný a cynický, takový období fyzický aktivity, ale morálního okorávání. Tehdy se do toho ještě zamotal taky kokain a kluby. Šňupal jsem (tajně, nikdo o tom nevěděl) a chlastal, což člověku dodává obrovský sebevědomí a zdání síly. Nic není problém. Což byla pravda, ale tehdy jsem začal být velkej sobec a narcista. S nově nalezenou silou jsem si v nejvyššim rauši připadal jako nadčlověk. Člověk vyklopil patnáct, dvacet panáků za noc, do toho jedno pivo za druhym... a když mě náhodou začal ten chlast dostávat, zase jsem šňupnul, zrak se rozmlžil, energie se vrátila a jelo se dál. Přechlastal jsem všechny kamarády, odcházel z klubů poslední a co teprv s ženskejma, to bylo něco. Vystupoval jsem jako takovej chlapák, suverén a macho, že padaly jak zralý hrušky. Stačilo jen dost dlouho chlastat a šňupat a téměř nebyla šance, že půjdu domů sám. I kamarádi už z toho byli hotoví, nechápali, jak můžu tak moc pít a být přitom tak moc v pohodě a ještě dostatečně výřečnej, abych lovil holky. Nejčastější hláška po party byla: “Hele tys byl včera ale docela v pohodě, co? To já už jsem byl tuhej.” No jo.
Jenže nikdo nevěděl, jakou rotyku mi to touhle dobou začínalo dělat v hlavě. Nad ránem jsem už ten člověk (jestli to byl vůbec ještě člověk) v mojí hlavě nebyl já. Totální ztráta jakýkoli soudnosti. Byl jsem absolutně na prach, nevědom si sebe a okolí, ale stále s relativně pevnou chůzí a dokonce i jakž takž přijatelnou artikulací. Akorát jsem následující den neměl ani páru, co jsem dělal, a byly to věci, který bych si jindy ANI OMYLEM nedovolil. Řídil jsem opilý, svlíkal se do naha, občas někde něco ukradl (ne pro peníze, ale protože to byla sranda)... a všechno to začalo brát pořádnej spád. Kamarádi byli sice z každý party se mnou nadšený, společenská obliba byla na vrcholu, každý se mnou chtěl na pivo a bylo vidět, jak se třese očekáváním, jestli z toho bude zase další z legendárních akcí, která skončí nad ránem někde v cizím městě. A většinou odcházeli spokojení. A já se vyspal do večera, probral se a vytáhnul další partu kamarádů, než se ti ze včera vzpamatují. Jenže to bylo právě v tuhle dobu, kdy už mě to začalo přerůstat.
Nezvládal jsem ty zodpovědné věci. Práce, škola, máma, všechno šlo stranou, to nikoho nebaví, nezajímá. Z práce i školy mě vyrazili, máma usychala před očima. Ale co, na to každej kašlal, to není žádná sranda. A hlavně, když jsem zrovna nechlastal, měl jsem plný ruce práce s dojezdem. Jedna věc je dojezd z chlastu, druhá dojezd z koksu. Třas, pocení, bušení, návaly, slabost, motolice... a hlasy, vidiny, vize, přeludy. Panika, děs z čehokoli, od zvuků po světlo. A příšernej strach z lidí, neuvěřitelná paranoia - všichni to na mě vidí, nemám sílu ani stát, nemůžu si ani zapálit cigáro, jak se mi třesou ruce. Šlo jen čekat, až to přejde. Ale když jsem ráno po koksu vycucnul lahev vína, bylo to o dost snesitelnější. Člověk byl sice nepoužitelnej a furt nemohl pořádně ani chodit, ale alespoň ho to neštvalo, měl takovou blahosklonnou náladu a říkal si, že ono to nakonec přejde, a jestli na něm lidi něco poznaj, tak je to přece fuk.
Takže tady to vygradovalo asi úplně nejvíc. Pil jsem kvůli party, paření, ženskejm, ale i kvůli dojezdům, aby byly snesitelnější. Přišly první “katastrofy” - opilej jsem naboural, přestal jsem se úplně věnovat těm, kteří se mnou zrovna nechlastali. Celoživotní kamarádi mi napsali, že už o mě nechtějí ani slyšet, protože jsem je nechal ve štychu - nepřišel na smluvené akce, zaspal jejich promoce, svatby a podobně.
Pak přišla první facka, která mě alespoň na chvíli probrala - vylil jsem se tak strašně, že se kvůli mně musela odvolat jedna velká událost, 20 lidí zůstalo v bryndě a já ležel doma, pozoroval zvonící telefon a prožíval nejhorší dojezd, který jsem do té doby zažil. Nesnesitelný pocit viny, fyzicky na umření, totální slabost. Nepojmenovatelný, ale všeobjímající strach z budoucnosti. Poprvé myšlenka na sebevraždu jako únik a řešení. Pocit, že se s tímhle už nikdy nezvládnu vyrovnat, že tenhle dojezd nikdy nepřejde a že už mi nezůstali žádní přátelé, že jsem totálně na dně a úplně sám.
V zoufalství jsem šel prosit o pomoc za vlastní mámou, taky jsem v tu chvíli měl myšlenkový potenciál malého dítěte. Tenkrát se ode mě oficiálně dozvěděla, že mám problém s chlastem, i když to musela vědět už dlouho. No, zkrátka jsme to přežili a já byl za dva dny už ok. Ozval jsem se všem těm lidem a zjistil hrozně krásnou věc - nikdo mi nic nevyčetl, všichni mi jen řekli, že jsem kretén a že se o mě báli a ať jim tohle už nikdy nedělám, protože mě, zatraceně, mají rádi. Vzhledem k tomu, že emoce byly z předchozího chlastání ještě furt mimo mou kontrolu, brečel jsem jak malej. A řekl si, že když je tu tolik lidí, co mě mají tak hrozně moc rádi, tak se přece už musím pochlapit, protože oni za to stojí! Že ten svět je zkrátka pořád ještě krásnej, i když já už jsem to přes všechen alkohol, cynismus a známosti na jednu noc skoro ani neviděl.
Takže přišlo radikální NE. Konec chlastu, konec kokainu a rovnou i konec cigár, soli, pepře, cukru, kafe... prostě totální detox a očista, zelený čaj a jóga. Klaplo to! Alespoň něco a alespoň na chvíli.
A to už jsme v současnosti. Vydržel jsem týden, pak přišla další společenská událost a já zase začal pít. Pomalu a pokradmu, jen čtyři piva ten večer. Ale o den později už byla zase příležitost a chuť a už byly první panáky. No zkrátka a dobře jsem do toho zase vlítl. PRAVDA, tentokrát už bez koksu. Ten už fakt nechci vidět. Sice s radostí vzpomínám na ty přívaly energie, ale zároveň nezapomínám na dojezdy. Ty za to tedy opravdu nestojí. Doufám, že to dopadne, crawing nepociťuju, beru to jako vzpomínku a něco, co už je pro mě minulost.
A teď řeším ten alkohol. Ač jsem myslel, že už jsem to tedy zvládl, vidím, že ne. Dneska jsem měl zase třas a strach z lidí, protože jsem poslední tři dny chlastal a dnes vysadil. A taky asi počínající demence – člověk cítí, že mu to už tolik nemyslí, zapomíná, dělá logické chyby a tak. Nezvládal jsem to, odpoledne jsem si koupil víno a pomalu ho upíjel až do večera, aby mě protáhlo dnem. Teď v noci už je mi celkem dobře, jsem na čaji a říkám si, co bude dál.
Takový je můj dosavadní příběh. Svému počátečnímu odhodlání jsem dostál, prolezl jsem králičí norou tak daleko, jak jsem jen zvládl, aby mě to nakonec nezabilo. A teď z ní musím zase nějak ven. Znám se a vím, že potřebuju mít v životě takovéhle netradiční zážitky. Kdybych měl někde v kanceláři sedět od osmi do čtyř, umřel bych z toho. Ale zabavovat se chlastem, to už také není udržitelné řešení. Jedno pivo už vždycky vede ke dvěma, první flaška k další a skončí to pokaždé jen nějakou katastrofou. Sám od sebe přestat pít nedokážu, takže jako jediné řešení vidím s tím zkrátka ani nezačínat. Vím, že tu to mnozí z vás mají mnohem těžší, ale pro mě bude makačka už i tohle. Hledám nové cíle a jiné způsoby trávení času, aktivity... ta vytoužená jóga, zdravá strava, procházky v přírodě, vandry a tak. A hledání co nejvíce radostí a pěkných věcí, kvůli kterým má cenu z toho světa neutíkat. Snad to klapne.
|
Fórum
.
Proč nesbalíš věci a nejedeš rovnou teď do léčebny sakra?
Alkohol je dobrý tehdy, když potřebujeme něco zapít - ať už je to něco příjemné nebo zlé. Když to zapíjíme moc dlouho, tak se ale utopíme.
