Alkoholik

Já jenom koukám že je to to samé co u násnevím jak ti poradit aby jste se měli dobře.Jak tam píšeš otý rodině tak to jsem měl to samé s bratrem rozhádaný atd.Já jenom přemýšlím jak na to?Když si vspomenu na léčebnu tak všecí jsme byli takový tvrdý palice a bylo nás tam hodně ale pozoroval jsem hodně spolupacientů jak měnili své názory během léčby to by si ani nevěřila já jsem tedy taky nevěřil.Víš co skusíme já jsem chlap a mám na to trošku jiný náhled až příjde žena s práce jestli ti to nevadí já ji o tom řeknu určitě mě k tomu léčení taky pomohla tak at ti písne ju?Tedy jestli ti to nebude vadit.

Ještě chci napsat tam jsi psala že že její manžel miluje víc alkohol to sy myslím že není pravda spíše si myslím že neví kudy kam což většina znás to dobře ví.Nevím jak bych to napsal ale začátky jsou supr to se člověk zasměje pobaví ale začíná být závislí to taky víme se svích skušeností.Apotom začíná nervozita atd to taky známe že?Strácíme práci přátelé a máme jenom ten alkohol a když ho nemáme tak jdem za tím i přes mrtvoly ale vždy ho seženem a běda jak nám někdo řekne že jsme alkoholici tak je zle a nedej bože když máme upito tak ještě větší co si budem nalhávat!Vždyt tím každý alkoholik narkoman prošel ne opakuji na léčení nikdo není vyjímka je to vše jak nalajnované!!!!!!!!!!!!!

Vlastíku, určitě budu ráda, když mi napíše Tvá žena, je pravda, že to asi uvidí jinak, z té mé strany. Já se ho snažím pochopit a pomoci mu celou dobu,ale zatím bez výsledků. Nějak si někdy říkám, jestli chci obětovat celý život strachu, kdy to začne znovu. Vím, že ani z druhé strany to není lehké,ale já už taky nevím kudy kam a to nemám závislost.

Vlastíku jak už jsem tu psala,byla jsem 2* v Bohnicích.S tou láskou k alkoholu,jsem to myslela tak,že v tuto chvíli mu záleží pouze na tom alkoholu,ze své zkušenosti vím,že mě taky ke konci už bylo jedno jestli mě má rodina ráda či nikoli hlavně at už mi dají pokoj a nic po mě nechtěj.Kdyby se na mě vykašlali ani bych se jim nedivila ale oni to neudělali,byly nekompromisní a dnes s odstupem času jsem jim za to vděčná a nepřestanu jim děkovat.to znamená,Jani chce to tvrdě bez okolků.Jak ucítí zaváhání hned toho využije.Vlastík tady taky psal,že doufal,že si to manželka s léčebnou rozmyslí,neudělala to, odvezli ho tam a dnes jste Vlastíku jistě rád,že neustoupili.Tím že ho neustále litujete a snažíte se ho pochopit,jak vidíte sama se míjí ůčinkem.

Dobře a když tedy budu neústupná, buď se půjdeš léčit nebo odejdu a on nic. Mám odejít? To je ono, jak jste psala,že rodina vás držela,ale jak dlouho to jde? Když odejdu, jsem zbabělá a sobec, že ho v tom nechám, i když vím, že může špatně dopadnout nebo mám už taky myslet na sebe a žít bez toho strachu? Omlouvám se za tolik otázek.
Nedokáži si to představit, jak je závislost těžká, ale obdivuji vás, že jste šla do léčebny. Na druhou stranu jste přiznala, že jste tam byla již 2x. nevím, zda dokáži jen čekat, pokud tam půjde, jestli se to nevrátí a zase vím, že bych ho pak měla podporovat. Nevím, jak dál ?

Byla jsem 2*,protože poprvé u mě pořád byly pochybnosti a v hlavě nebylo nastartováno že to opravdu chci.Po druhé léčbě se vše změnilo.Pokud nehodlá váš partner respektovat vaše přání a společné soužití nic jineho vám nezbyde,uděláte to dříve či později.Vy to víte jen se to bojíte přiznat nahlas.Není to zbabělost ani sobectví, věřte mi.Má rodina mě podporovala až tehdy když jsem byla v léčebně,jinak mě tam obrazně řečeno"dokopali"bud a nebo.Musela jsem se rozhodnout a pokud vás má váš partner rád,bude se muset také rozhodnout,jiná cesta není.Vždy máte 2 možnosti a za svůj život si odpovídá každý sám.Dnes vím,že kdybych znovu tomu propadla,zůstanu sama,bez ohledu na to jak mě má rodina má ráda.

Víte Jani partneři jsou spolu proto,že se vzájemně podporují,podtrhuji slovo VZAJEMNE.Nemůsíte hned pálit mosty,ale jasně dát najevo,tak takhle NE.Mám tě ráda,chci s tebou být v dobrém i zlém,ale takhle to nechci něco s tím dělej!Jak se k tomu postaví,podle toho se zachovejte.Musíte se posunout v životě kus dál,ne přešlapovat na místě,nebo dokonce padat.Zkuste si sehnat co nejvíce informací o tomto problému,věnujte svou energii a odpovědi na svoje otázky na všech stránkách internetu s touto problematikou.Možná najdete tu správnou odpověd pro vás.Taky jsem se probírala je tady toho hodně a je z čeho vybírat.přeju hodně štěstí

Ahoj Jano.manžel mně dal přečíst vaše příspěvky a tak bohužel vidím že jsou alkoholici veskrze opravdu stejní v květnu budeme s manželem 23 let spolu a opravdu vám řeknu že život nikdy nebyl lehký před 17 lety manželovi zemřel otec a my měli dvě malé děti a zustali jsme u jeho matky v baráku a museli do dvou let vyplatit sourozence bylo to těžké ale zvládli jsme to manželovi bylo 23 malé děti ,barák na krku a doma matka která chtěla vše dirigovat at jsme dělali jak jsme zvládali neustále se jí něco nelíbilo a tak začal utěk k alkoholu manžel pil aby mu bylo vše jedno a já děti ,vaření ,praní ,uklid ,žehlení a hlavně šetřit abych vyšla s tím málem co jsme měli manžela takové blbosti nezajímali jsem ráda že máme děti dospělé a doufám že se to manželovi podaří abstinovat a bude konečně dobře .Manžel pil nejvíce doma 1 nebo 2 flašky kořalky nějaké to pivo a to skoro denně a pak to nadávání ,rozbité dveře jak snima mlátil ,rozbité nádobí ,celé noci s ním dyskutovat a pak do práce a čekat že bude zase opilí sem tam padla i rána ale já jsem postupem času se naučila ty facky vracet když věděl že mu je vrátím tak s nimy přestal , také vidírání že když pujdu do práce že se oběsí ,otráví práškama že podpálí barák opravdu peklo a to vše před dětmi když byli starší tak se mu vyhýbali a nebo dělali že ho neslyší manžel skončil i několikrát lehnout na psichiatrii člověk si vubec nedokáže představit jak ten alkohol ničí člověka a vše kolem něj kdo to nezažil tak to rozhodně nemuže vubec pochopit manžel má to štěstí že nato jaké měli děti dětství tak ho mají rádi a já svého manžela opravdu hodně miluji a bez toho bych to asi určitě nedokázala ale asi nás čeká život ve strachu jestli to zvládne dál bez alkoholu ale za ten krásný život jaký je zatím ted po léčení to stojí manžel je pracovitý a veselý no prostě uplně jiný člověk ted se ještě musíme naučit žít bez toho alkoholu máme víc času na sebe a tak spolu více mluvit a užívat si jeden druhého a čekat jak pujde život dál

Jani, manželka Vlastika dokázala velkou věc má u mě velký obdiv. Ne každý se dokáže takto bránit ( myslím na ty facky) a taky na každého tato obrana nepůsobí tak, že si již nedovolí, ale naopak. Moc Vám přeji, abyste dokázala manželovi dát jasně najevo, že takhle žít nechcete a podle toho, jak se k tomu postaví jednat dál. Jak Vám píše Ivlika, nejdříve se na to připravte, nejednejte v afektu a buďte pevná s tím, že jiná cesta k zlepšení Vaší situace není.

Děkuji za příběh od Vlastíkovy manželky. Je to jako bych četla o našem životě až na děti. Obdivuji Vás, že jste to zvládla tolik let a stále máte sílu jít dál, i když budoucnost je hodně nejistá. Akorát mám teď pocit, že jsem sobec a slaboch, že chci manžela opustit a že mám snašet jeho chování dál a doufat, že na mě jednou dá. Co se týká oplácení, to jsem taky zkoušela, u nás to bohužel má opačný efekt, manžel to vyhrotí až by to mohlo špatně skončit. No a láska mi už taky nestačí, je to moc bolesti a zlého, to se mám celý život klepat strachy a pak se ještě bát o děti? Nevím, asi obětovat život pro někoho, kdo si to ani trochu neváží asi nechci.