Asi máme v rodině,
že vždy v těžké hodině
otravné to myšlenky,
naházíme do sklenky.
Už dlouhá staletí,
sklenka je prokletí,
první,druhá, taky třetí,
hned po sobě stůl letí.
Rodíme se v stínu sklenky,
napřed ona, potom plenky,
svatba, ženich, taky hosté,
s každou sklenkou chuť dál roste.
Pivo, víno, líh či rum,
propijeme trenky, dům,
tvrdá játra, pohřeb, hosté,
hlavně už to na stůl noste.
Válka či povodeň, hurikán, sopka,
to není pro nás ta normální hrobka,
auto a zatáčka, stromy a srážka,
flaška je máma, smrťák je bráška.
Nechci být v tomhle tom poněkud jízlivý,
Davidův prapředek zemřel prý střízlivý,
když jednou po šichtě chlastat on spěchal,
tak vozem s pivem přejet se nechal.
Pili jsme, pijeme, pít budem dál,
jen toho sucha já bych se bál,
a ještě vody, i když též teče,
jednou jsem z ní dostal strašlivé křeče.
Lítý boj mého já však zuří dál,
zatím je alkohol vládce a král,
možná se ale tu něco zas mění,
pomalu kosit tu koho už není.
Až poslední z rodiny padne v kruté bitvě,
povezou ho hrdinu,na vozíku k pitvě,
i když jeho játra si v lihu zase hoví,
jinde už zas vstávají, bojovníci noví.
Okna hospod vítají nás, ve tmě krásně svítí,
v nich zas další odvážní, rekové jsou zpití,
válka ještě nekončí, trvá pořád dále,
jednou se nám podaří sesadit už krále!
: zkopirovane od Wizarda
