Alkoholik

Milí alkoholici,

jakožto člověk, který se snaží stát abstinentem (i když vím, že alkoholik ze mě bude už do konce života), bych moc ráda posílila svou vůli a motivaci (a věřím, že i vaší) nějakými pozitivnějšími příběhy o tom, jak abstinence ovlivnila váš život po rozhodnutí, že už se nikdy nenapijete. Jak jste prožívali první dny, co bylo v tu dobu lepší, co horší, jak jste viděli svět střízlivýma očima, co jste si všechno víc užívali...a tak Co se změnilo po letech abstinence, jak to ovlivnilo vaše vztahy a každodenní život.

Jsem teprve na úplném začátku, je mi fyzicky zle, psychicky pořád toužím po alkoholu...ale zároveň jsem vděčná za každou minutu, kdy nad tím dokážu zvítězit.

Miluju osobní příběhy a pevně doufám, že ty vaše můžou pomoci nejenom mě...v rozhodnutí i v překonání těch těžkých chvil. Protože podpora okolí, ať už blízkého vlastního nebo internetového anonymního je nejdůležitější.

Moc vám děkuji,
Lenka

Milá Lenko,
příběhů je tu spousta. Stačí jen pročítat forum podle témat, které Tě zajímají. Já bych spíš uvítala a moc by mne zajímalo, jak dopadli lidé, co sem psali. Někteří se neozvali už vůbec, někdo sem tam napíše. Třeba namátkou PetrCH, Ja, Helena, Markéty, Anny.. v těch nickách se špatně orientovalo. Zejména jak dopadla Jana Mertošová, nevíte někdo? A ten pán, jak se zavřel do hor na chatu, očekávajíc absťák ale podle množství pití ho spíš čekalo delirium? Je tu mnoho smutku, deprese ale i naděje a vítězství. Díky moc za tohle forum

Ahoj Jani,

děkuji za reakci Všechny příběhy z fóra jsem poctivě přečetla.
Spíš jsem ale měla na mysli to, jak lidé zvládali abstinenci, co jim pomáhalo v nejhorších chvílích, jak viděli svět novýma očima, co všechno bez alkoholu dokázali...a tak
Já se rozhodla pro abstinenci když jsem si uvědomila, že celý můj život ovládá jen a pouze alkohol. Že nejsem schopná najít si práci, zanedbávám rodinu, ničím si zdraví, nejsem schopná věnovat se svým koníčkům, nemůžu se naučit řídit auto kvůli neustálé hladině alkoholu v krvi atd. atd...jen kvůli tomu chvilkovému prchavému pocitu falešného štěstí. Tohle tu ale mají asi všichni podobně.
Jsem nováček a začátečník, jak tady na alkoholik.cz, tak i s abstinencí.
Moc ráda si přečtu to, jak dopadli ti, o kterých píšeš...pevně doufám, že dobře.
Hezký den,
Lenka

Nepíše ani Liba a spadne tady vlákno gambl- samo od sebe? Asi ty poměry vrchnosti všechny odrazují, dohady...

Můj příběh by vydal na román, ale Lenko držím palce. Já popravdě si ty první dny po rozhodnutí moc nepamatuju. Jenže ten alkohol se vtírá do myšlení, do mozku, po dvou měsících mně to přesvědčilo, abych si loknul, přece to nebude až tak zlé. No zpočátku moc ne, ale stejně sem se rozpil. Pak sem vydržel třeba deset měsíců. A zas mně to nějak dostalo. Recidivička. Párkrát dokola. Pokaždé to bylo horší než předtím. Trvalo asi tři roky než sem to konečně pochopil, že to tak prostě nejde dál.

Co ten Tvůj příběh? Aspoň něco, plís

Perte děkuji za příběh

Můžu se zeptat, jak tvoje pití začalo? Myslím jako jestli jsi alkoholem řešil problémy nebo byl takový ten veselý piják.
A teď už je to dobré? Ani kapka?

Můj příběh...je mi 35 a piju přibližně deset let. Začalo to v době, kdy jsem žila se svou nemocnou babičkou a cca 5 let se o ní starala. Nejdřív to šlo, ale pak to bylo dost náročné. Práce, doma péče o nemocného člověka, stres...taky jsem kvůli tomu nebyla schopná navázat žádný normální partnerský vztah, takže i osamělost, kterou jsem řešila občasným sexem, což je ovšem stejně zrádná náplast jako alkohol. No a pak jsem zjistila, že když si dám každý večer pár skleniček vína, tak je svět hned růžovější. A tak to šlo roky a roky, babička potom umřela a já si začala vynahrazovat ty promeškané roky pařbami s kamarády. A když se nešlo do hospody, tak jsem si dala sama doma. Je jasný, že už tenkrát jsem si měla uvědomit, že je něco blbě a že mám problém. Pak jsem poznala svého manžela a trochu se zklidnila...a otěhotněla. Což znamenalo abstinenci, ale tenkrát to bylo vcelku lehké, bylo mi dost zle a na alkohol jsem ani neměla chuť. Problém nastal po porodu, respektive když mi začala mateřská a já byla najednou doma, mimo kolektiv, navíc čerstvě přestěhovaná v cizím městě, kde jsem neznala živou duši. Ze začátku jsem měla dost práce s dítětem a snažila se nějak "zabavit", jenže potom jsem ze dne na den musela přestat kojit, tak to začalo znovu a ještě hůř. Prostě a jednoduše jsem potřebovala mít od rána lehkou hladinku (i když mě za to nejspíš uvědomělé matky ukamenují). Předesílám ovšem, že jsem byla každý den plně při smyslech a dítě jsem nezanedbávala ani chvíli.
Zkrátka a dobře, jsem z těch lidí, kteří alkoholem tlumí smutky a deprese. Po požití jsem potom veselá a bezstarostná. Vím, že je to slabost a že je to falešný pocit, ale nemohla jsem si pomoct. Teď je ale čas s tím něco dělat...už se nemůžu dál pomalu zabíjet.

Uff, nějak jsem se rozepsala, pardon

Začalo to v práci. Měl jsem dost psychicky náročné zaměstnání a aby jsme to ustáli, pili jsme všichni. Tak normálně jsem pil dlouhá léta, rozjelo se to vlastně až sem zjistil, že nemusím vůbec nic dělat díky převratu a restitucím, ale tohle je za mnou. Teď dělám co mně baví, zdraví nemám moc fajn, tak jen to co zvládnu, má to smysl, jsem užitečný a jsem celkem spokojen, nepiju už pár let. Ještě spravit ty rodinné vztahy.

Mám dnes naplánovanou supr činnost, tajné

Leni, já už to tu někde popisovala, ale klidně to zopakuji. Pila jsem vlastně více či méně od mládí. Teď je mi přes padesát a je to problém.Předtím asi taky, ale nějak jsem si to neuvědomovala, všude se prostě pařilo. Ani jsem neměla nějaké zvláštní důvody..jen k cigaretě to chutná, líp se kouří (debilní, fakt). Pak kvůli náladě a společnosti. Víno, pivo, tvrdý málokdy. Ne denně. V mládí tedy. Cca před deseti lety jsem přešla na vodku, neb mi víno dělalo zle na žaludek a pivčo už bylo slabý. Nebyl jedinej den, kdy bych se nenapila, více či méně. Pak jsem se dostala do stavu, kdy jsem prostě musela čím dál častěji začít panákovat už od rána, jinak mi bylo děsně blbě. Ne každý den, ale často. Intervaly se zkracovaly a já byla v .. rektu. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, jak s tím skončit. Zkoušela jsem přestat, ale ty stavy byly děsný a já musela kvůli práci a dceři fungovat. Nevěděla jsem, kde je problém, proč je mi tak zatraceně zle, co se to děje, když přeci nepiju. Tak jsem se prostě dál "udržovala". Abych fungovala. Bože, jak já byla blbááá A neinformovaná, myslela jsem, že jsem jedinej případ. No a pak jsem našla tohle forum a zjistila, že nejsem sama a že to jde, přestat. Podařilo se, i když jsem si prošla týdenním absťákem - nejhorší byl den třetí kupodivu, kdy se se mnou točil obývák a srdce mi lítalo až na střechu (pomohla meduňka silnej odvar a béčko) -pak už bylo jen líp. Nepila jsem cca tři roky a vůbec mi nepřišlo nějaký omezení nebo tak, prostě chlast byl všude, ale ne pro mne, stejně jako třeba melouny - ty nesnáším. A pak jsem si to kráááva blbá pokazila na dovolený. Mno jo, a začínáme znovu... plíživě se mi vrací zvyšování dávek vodky..zarazit, pokud to jde. Jen..je to teď nějak těžší. To jsem se rozkecala Držím ti moc palce, vydrž, stojí to za to

JanaK,
já mám zatím za sebou pouze jeden rok nepití, zatím strašně krátká doba, ale pro mě je to velký kus cesty. Předtím jsem to zkoušela a vždycky to byl propadák. Chybama jsem se učila, vždycky zvedala a bylo to pořád dokola čím dál horší se z toho dostat. Tady jsem taky načerpala rady a pocítila podporu a pocítila, že nejsem jediná i to mi významně pomohlo. Požádala o pomoc i doma, taky velká podpora.
Třeba i obyčejný birell, ten já osobně prostě nemůžu. Spustím si bažení a už vím, že bych v tom zase pokračovala. Suchou domácnost, tu musím taky. Kapky, tinktury, kde je alkohol, taky nemůžu. Vše mám odzkoušeno a pokaždé to bylo horší a těžší se z toho dostat. Ten týden, kdy jsem se zvedala cca před rokem, ten byl strašný. Nepsala jsem sem všechny pocity, ale mimo klepaní jsem viděla kolem postele pavouky, děsný psycho stav. Klepala jsem se, nebylo co zvracet....teplo, zima...výčitky v hlavě. Oteklá.
Jano, drž se. Piš, dej o sobě vědet, myslím na Tebe. Tolik si už vydržela, dáš to!

Dobré ráno, Jani,

moc děkuji za příběh. Myslím, že nejhorší je říkat si "já jsem/byla tak blbá...". Podle toho, co píšeš, jsi silná ženská, co s tím už jednou dokázala seknout. Závislost je nemoc a nemocný člověk přece není blbý proto, že je nemocný.

A jak s tím bojuješ teď? Snažíš se snižovat dávky? Vyhledala jsi nějakou pomoc?

Udržování hladiny proto, aby člověk mohl fungovat, to moc dobře znám. Jsem na úplném začátku cesty - teprve druhý den abstinence. Ale musím říct, že to co se mi za střízlivého stavu během těch pár hodin protočilo v hlavě, to byl tedy mazec. Během chvilky jsem si uvědomila, kde je můj problém - že přepíjím emoce, abych nic necítila, abych nemohla být zraněna, abych zapila strach z budoucnosti a noční můry z minulosti. Ale potlačování emocí je cesta do pekel, to tu myslím vědí asi všichni. Já mám tu nejsilnější motivaci a tou je moje dvouletá dcera. Myslela jsem si, že to ještě tak nevnímá, ale když předevčírem při pohledu na sklenici vína řekla "máma pití", tak to se mnou dost zamávalo.

Moc Ti držím pěsti, ať to klapne. A když znovu "selžeš", tak si nic nevyčítej a pokus se zase vstát.

Budu ráda, když napíšeš, jak se Ti daří.
Lenka

Stopko moc Ti držím pěsti, ať to tentokrát zvládneš. Jeden rok se může zdát jako krátká cesta...ale i jako celá věčnost.
Jsi skvělá, že jsi to vydržela.
Lenka