Alkoholik

no comment

Původně jsem vlastně chtěla přispět do tématu, ergo - jak já sama bojuji se závislostí a třeba někomu trochu pomoci. Osobně si myslím, že pomoci si "musí" každý sám. Bohužel, je to tak. Protože jsem svým založením maximalista a svéhlavá tvrdohlavá palice, všechny rady jsem zavrhla, byť byly dobře míněné, ale jen z pohledu druhých a to mi přišlo naprosto odporující mým zásadám. Moje zásady tkvěly v tom, že jsem zásadně neuznávala autoritu. Vnitřně. Pochopitelně navenek jsem se podřizovala, vždy jsem se opravdu snažila plnit bezchybně svoji roli: dcery, manželky, matky, pacientky v léčebně. V některých případech proto, abych zmátla vnějšího pozorovatele, aby nikdo nepoznal, že je to tolik zlé, v některých případech proto, abych měla klid a také proto, že jsem celou svojí duší prostě chtěla - ve vztahu ke svým dětem, a často proto, že to bylo pro mě strategicky nejlepší řešení. Když se tak ohlížím, můj život byla jedna velká lež, ve smyslu toho, jak křečovitě jsem usilovala o to, aby mi nikdo nikdy nevlezl pod kůži a nepoznal, co se ve mě děje. Prostě, aby si každý myslel, že žiji úžasný život, že mám prima vzpomínky, prostě, že ptáci zpívají a kytky voní..
Když jsem se rozhodovala, že budu žít - kvůli sobě - že využiju právo žít bez alkoholu, přísahám, že jsem vyzkoušela tolik způsobů a variant. Všechno nějak fungovalo, nějakou dobu, kratší či delší, ale pořád jsem cítila, že to není ono. Odešla jsem do velkého města, protože se stigmatem alkoholičky jsem prostě začít nemohla. Ok, nikdo si na mě neukazoval, ale ta anonymita je hodně zrádná, co si budeme povídat. Pokoušela jsem se najít v hinduismu - filosofie báječná, jenže mi nekorespondovala se středoevropskou realitou, ale něco jsem si z toho vzala a ponechala. Pokoušela jsem se o jinou závislost, závislost, která nezabíjí a to na sportu, tak tudy moje cesta nevede, nejsem důsledná a také nejsem sportovní talent. Přečetla jsem o závislosti tolik literatury, že jsem vše měla zmáklé - teoreticky ovšem. Přes snahu najít si chápajícího a kvalitního partnera, tak to fakt bych trápila sebe i jeho, protože celý svůj život bojuji s obrovskou deprivací ze sexuálního zneužívání od mého nejrannějšího dětství. Chytala jsem se každé informace, která by mě mohla zachránit od touhy nežít a upít se. Zkoušela jsem různá antidepresiva - ty mimochodem beru stále, bez nich by to ani nešlo a jak jsem tak padala níž a hlouběji na dno. Svoje nezdary jsem sváděla na to, či ono a ten za to může..a tak různě a podobně. Musela jsem si ujasnit, co ještě chci. prvotní odpověď byla: přežít. A když už přežít, tak radostněji. Oprostila jsem se od minulosti ve svých myšlenkách, odpustila jsem sama sobě, protože já jsem člověk a mám právo se mýlit a mám právo dělat chyby a mám právo dělat chyby opakovaně. Začala jsem sbírat záchranná stébla z různých relaxací, začala jsem se učit, zvládat tu šílenou chuť se napít tak, že jsem si sedla a řekla si:"..ano, mám chuť se napít, ale chuť má moje hlava a moje hlava se právě odpoutala od mého těla a to se prostě nezvedne,aby si šlo alkohol pořídit"..a tak jsem seděla a hlava si přemýšlela o něčem a tělo stávkovalo.Bylo to pro mne důležité, prostě si rozdělit sebe na dvě nesouvisející a nespolupracující dimenze. Než jsem to natrénovala..no, nebylo to jednoduché..Po krátkém čase se mi dostaly do ruky knihy: Na emoce s rozumem , Kognitivní terapie a emoční poruchy. Tam jsem začala pracovat se svými myšlenkami. A to tak, že jsem začala vyhodnocovat svoje výkyvy, prostě naprosto vydušené stavy - ve kterých jsem si pití pořizovala. Ty stavy, do nich jsem se, i když neúmyslně, ale naučeně dostávala - abych! měla důvod si pití pořídit. Ano, důvody jsou přece "úžasnou" odpovědí na otázky typu: proboha proč? A to je nebezpečné, protože pak je důvodem jak starost, tak radost. Jak člověk jede po tobogánu dolů, je důvodem i den a noc, z nějakých důvodů se důvody hledají, však on se vždy nějaký najde a když ne, tak se vytvoří. Je pro mne důležité si myšlenky zpracovávat. Aby si někdo nemyslel, že trávím čas od rána do včera zkoumáním toho, co se mi zrovna honí hlavou, to opravdu ne. Jsem hodně zaměstnaný člověk a moje práce přemýšlení vyžaduje, nemohu si dovolit se stále nad sebou zamýšlet. Ale pokud je to možné, dovoluji si to, protože mi opravdu jde o život a hlavně si trénuji svou schopnost sebeovládání pro dny, kdy je to nutné, kdy to bude nutné, abych byla připravená. Čili, mě osobně pomáhá - při obrovské touze se napít: Sednout si, zavřít oči, v duchu se odpoutat od svého těla, přestat tělo ovládat. Pokud jsem venku, jedu někam tramvají nebo jdu pěšky a stane se mi, že se necítím dobře, mám splín a smutek, řeknu si, že závislost se mi schovala za smutek a dělá mrcha naschvál. Já s ní ale nebojuji, to ne, jen o ní vím, mám před ní respekt, ale nechci si s ní rozumět. Jako když jedete s špatným, ale dominantním šéfem na služební cestu. Máte k němu respekt, ale nejste na stejné vlně. Jestliže se mi přihodí něco opravdu nepříjemného, jakože asi každému, někde se třeba rozčílím - protože jsem maximalista, tak samozřejmě maximálně - cítím takový ten tlak za očima, za lícními kostmi, cítím, že už to asi nevydržím, jdu na nejbližší toaletu a pouštím si na ruce ledovou vodu, tak dlouho, dokud to vydržím. protože já si musím okamžitě přivodit nějakou úlevu a pro mne je úleva, vyndat zmrzlé ruce z ledové vody, osušit si je do teploučkého ručníku. V úplně nejkrajnějším případě řeknu svojí dceři, že už to prostě nemohu vydržet, je se mnou, povídáme si, někam jdeme nebo nejdeme, nebo jen mlčíme a je nám spolu dobře. Ale jak také říkám, je pro mě úspěch už to, že jsem rok a půl se nenapila, protože jak se doba prodlužuje, touha nemá takové grády, jako dříve. Moc bych si přála to vydržet co nejdéle to půjde. Já osobně nemám potřebu docházet na nějaká terapeutická sezení, léčba ano, ta byla nezbytná a nutná, ale prostě já nemohu povídat před jinými lidmi o tom co cítím, jak se cítím, co dělám nebo nedělám. Možná je to ode mě hloupé, ale netuším, jak moc bych si vzala k srdci zpětnou vazbu, myslím si, že sama sobě jsem nejpřísnějším kritikem. Neříkám, že jsem to nezkoušela, zkoušela a mnohokrát. Byla jsem na sezení, poslouchala ty jiné a přesto tolik stejné příběhy, ale to mi vůbec nepomáhalo. A tak nezbývalo, než si pomoci sama. Ale úplně nejvíc, nejvíc mi pomohly ty dvě knihy, ale to už jsem byla jaksi "předpřipravená" tím sběrem střípků toho, co by mi mohlo pomoci. Těch střípků, které, když jsem je správně složila, daly tu správnou kombinaci, pro mě životně důležité, pomoci. Omlouvám se za tak dlouhý text, ale ve zkratkách to neumím.radka

Ahoj Radko, tohle je příspěvek hodný obdivu. Naprosto souhlasím, že je vše v našich rukou a je to snad jediná a jedinečná schůdná cesta, jak sám problém zvládnout. Chce to asi ale dlooouhou přípravu a sebekázeň, která nemusí u každého přijít. Velice inteligentní rady, jen je dostat pod kůži, ale oddělit tělo od hlavy nezvládnu. Děkuji za tip, zkusím nemožné. P

RADKO,to co jste napsala i v předešlím příspěvku je jedno z nejkrásnějších vyznání,co jsem kdy četla.I mě pomáhá oddělení těla od hlavy,naučila jsem se meditovat i když mě to ze začátku vůbec nešlo.Změnily se mě nejen myšlenky,ale i myšlení a tím i pohled na život.I já si odpustila a to je hodně důležitý do dalšího hodnotnýho žití.U závisláka je potřeba aby se přesmyknul,přeorientoval se na něco v čem by se našel,co ho bude bavit aniž by ohrožoval sebe nebo okolí.Já si beru od všeho trochu.Mám ráda budhismus a jeho filosofii,cvičím jogu,protože mi dělá dobře,udělala jsem si kurzy Reiky,pomáhá to mě i ostatním,atd atd.Tohle všechno mě momentálně uspokojuje a dělá mě štastnou.Jediný co se nedaří,přestat kouřit.Ale i to určitě časem zvládnu.Abstinuju teprve rok a půl,někdy je chut velká,ale už ted vím,že se nikdy nechci napít.Velkou poklonu k Vám Radko skláním a ty dvě knihy si určitě pořídím.

Kouřím také a nemyslím si, že bych v nějaké dohledné době přestala. Není to u mě nijak tragické, mám tak krabičku na necelé dva dny - pokud mě něco nevytočí, ovšem. Prostě mám ráda okamžiky, kdy si uvařím kávu, sednu si s ní někam ven, přestanu myslet a jen tak si existuju,.. a k tomu si zapálím. Dost maluji, protože mi byl dán do vínku ten dar, schopnost se tímto vyjádřit a jestliže mám den a daří se mi v tvorbě, tak k tomu rozrušení, jako že :jo! to je přesně ono!..ta cigareta prostě patří. Nemohu si pomoci. Je fakt, že mi nekouření nečiní fyzicky problém, mám práci, kde fakt nikdo neví, že jsem kuřák a kdybych si zapálila, pravděpodobně by dostali šok..úplně se usmívám při té představě, jak všichni zíraj..nemám problém nekouřit třeba 10 hodin..
Joo, jiný stav by byl, kdybych se nacházela v absťáku, to pokud mě paměť neklame a že neklame, to kdybych měla zákaz si zapálit, byla by to pro mě skoro smrt. Pro mě byl DETOX očistec na druhou. Musela jsem se tak moc koncentrovat na to, abych se netřásla, abych jedla, abych se usmívala a cílem tohoto jednání byl vstup na oddělení a možnost si zapálit. Fuja, když si na to vzpomenu, dělá se mi šoufl ještě teď, když o tom píši.

Ahoj všichni, pročítám si zdejší příběhy a příspěvky na rozhodl jsem se přispět svou troškou do mlýna. Kdysi jsem se propil na úplné dno, potom strávil 3 měsíce v léčebně, a teď je to 8 let co jsem "čistý". Většinou tady píšete o tom, co všechno budete dělat nebo děláte, abyste nepili. Co čtete, jaká víra vám pomáhá apod. Možná to funguje, otázka je jak dlouho. Já jsem zvolil trochu jiný postup. Vzpomínám si, jak jsem měl poslední sezení v protialkoholce a na komunitě jsem se svěřoval ostatním, co hodlám dělat, abych vydržel nepít. Všichni ostatní říkali jak budou sportovat, stěhovat se, číst, chodit do divadel, do kostela apod. Jen já řekl, že nebudu dělat nic. Alkohol je pro mne mrtvý muž a nevidím důvod, proč bych měl kvůli mrtvole cokoli měnit na svém životním stylu. Jenom budu dělat to, co jsem dělal před tím, než jsem začal chlastat a než jsem díky chlastání o všechno přišel. Prostě budu normálně žít, normálně číst knihy, chodit do divadel, na koncerty, na hory, milovat život.....a užívat si svobody, kterou mi alkohol vzal.Nebudu hledat berličky, nebudu brát antabus, nebudu chodit do žádného klubu anonymních alkoholiků, prostě nebudu dělat nic, co by mi vzdáleně připomínalo alkohol, nebo co bych dělal jen kvůli tomu, aby mě alkohol neovládal. Možná je to nesmysl, ale hned první noc jsem strávil v hospodě na oslavě narozenin....u kofoly. Nebylo to jednoduché, ale šlo to (ztuha). Postupem doby to šlo lépe a dneska to jde úplně bez problémů. Podařilo se mi vytěsnit alkohol ze své mysli, už dávno není součástí mého života a nikdy nebude. Když jsem pil tak jsem si taky vždycky našel důvod, proč se napít. Ale těch důvodů proč nepít, je daleko více. Nic proti berličkám, hinduismu a moudrým knihám, ale každá berlička se může zlomit. V léčebně jsem se loučil s kolegy slovy:"nečekejte, že vás tady odnaučí pít, tady vám pouze ukážou cestu a jen na vás záleží, kam až po ni dojdete". Tehdy jsem to nevěděl ale dneska vím, že cíl je ta cesta.Držím palce všem a přeji hodně štěstí a dobré boty na cestě . Pavel.

Ano Pavle, kdyby někdo nalezl univerzální radu, kterak se zbavit závislosti na alkoholu, pravděpodobně dostane Nobelovu cenu. Nemáte nic proti berličkám a to je dobře, ale protože i kdyby berličkou měl být sáček gumových medvídků i kdyby tou berličkou měla být kniha, člověk, prostě cokoliv - protože těm berličkám se říká motivace, tak zaplaťpánbůh za i sebemíň - i sebevíc důležitou berličku. Závislost je zatracené zoufalství, které, když se podaří zvládnout a je úplně fuk jakou metodou, je výhra. Vás přece také motivovalo k abstinenci něco - z textu jsem vyčetla, že touha!! mít auto, dům, bazén, hodně peněz, fantastickou práci a ženu. Pokud jsem na něco zapomněla, omlouvám se. Jako se berlička může zlomit, tak milý Pavle okamžikem lusknutí prstů se může opít člověk, který abstinuje 15 i více let. A může se opít tak, jako by ty roky, které nepil, chtěl dohnat. Jestliže mi někdo bude tvrdit, že to není pravda, nic nepochopil.

Názor Radky je mně bližší,zpočátku může být vše berlička,postupem času se z toho stane životní styl který mě baví a který chci žít.Berličky můžou být a nemusí,důležitý je to co se děje v mozku,důležitá je změna myšlení,důležitá je motivace a chtění,s berličkami nebo bez nich.I já znám soukmenovce kteří abstinovali 15let a tvrdily že už nikdy.Po těch letech se něco zlomilo a lítali v tom zas.Zkrat?Berlička se zlomila?Zlomil je život?Kdo ví.Netvrdím "už nikdy",tvrdím"už nechci".

Jasně že je to o myšlení a zpracovávání si to v mozku. Každý jsme originální, každý potřebujeme jiný přístup, každému pomáhá něco jiného a jestliže někomu bude pomáhat skákání na trampolíně, holotropní dýchání nebo čtení bible, tak jen dobře, protože všechno, co člověka neničí tak, jako chlast, je to správné. Tady někde na webu jsem četla radu typu: Vykašli se na antabus atp., což je myslím dost nebezpečná rada. Jsem zastánce toho, že zkusit se má všechno, co by mohlo pomoci. Vyzkoušela jsem tedy snad úplně všechno, co bylo dostupné. I když během té doby, co jsem to zkoušela, jsem si samozřejmě nechávala zadní vrátka. Dílem to bylo z té "kámošky" touhy po to jediném, co "tutově" zabere a dílem to bylo taky z ponechání si práva na zcela bezbolestnou sebedestrukci. Já prostě ty sklony mám, toho se nezbavím, ale to sem nepatří..Tak dlouho jsem zkoušela, co mi vyhovuje, až jsem se našla a jsem (zatím) schopná vydržet sama se sebou. K tomu jsem se vyvinula cestou na mojí alkoholové kariéře, kterou si myslím musí projít každý, ale tím samozřejmě nechci nikoho děsit, protože jsou i natolik úžasně zodpovědní lidé, kteří se jednou či dvakrát v životě opijí, zjistí, že jim to dělá špatně a tím pro ně alkohol definitivně přestal existovat. Většina alkoholiků si tu svojí brázdičku musí vlastními ústy vyorat, než dojdou k výše zmíněnému zjištění. Bohužel, někdo k němu prostě nedojde a na patologii obvykle "bycha"... prostě nedohoníte.. Viděla jsem nádherný holky umřít na detoxu, viděla jsem umírat kapacitu v oboru jaderné fyziky. Vůbec to není hezká smrt, ta smrt je jako peklo. A ještě něco, ani to, co jsem viděla, mě nedonutilo přestat pít, ještě to chvíli trvalo, než mi to docvaklo...Snad je to tím, že mám nějaký (absolutně nepochopitelný) extrémně silný pud sebezáchovy, nebo ten nahoře má se mnou určitý plán, o kterém nevím, ale pravda je, že jsem jednoho dne začala na sobě pracovat ze všech svých sil. Co mi dalo tu sílu, fakt netuším, protože já jsem už brala ze zásob, které nebyly..Asi jsem dostala šanci posledního pokusu, bůhví, jak to je..A tak jakože řeči a rady:" na to se vykašli, to je nanic, moje rada je ta správná.."To prosím ne. Nám všem jde prakticky o všechno, když už ne bezprostředně o život, tak nám jde o klidný a pěkný život..Každý pokus, každý způsob je dobrý způsob a každý den zbavený toho démona, je přece úžasný a pěkný den..a díky za něj...Tedy, musím vám všem ještě říct, že venku je tak krásná noc a ten vzduch mi dělá tak dobře, lehounce poprchává a cítím stromy a léto a to je báječné...

Sice se nezname ale to co si napsala o tech receptorech je smutna zalezitos ... ja sem bejvalej toxikoman a muzu ti rict ze bych si tet rad uzival normalni radosti... jedna vec je vsak znama a to ze se receptory po nekolika letech mohou napravi me se to tet po peti letech deje ... nest nasledky je nekdy kruty ale je to nase chyba a my si ji musime nest... viderzaj pianer...