Alkoholik

Alkohol není v hlavě. Jsou to naše výkyvy emocí, které v určité hladině způsobí to, že vše co o alkoholu víme(co nám to dělá, jak dopadneme, co jsme způsobili), jde do pozadí a zvítězí myšlenka, že tentokrát si tu jednu můžu dát...Bažení je tento stav a do jisté míry stačí síla vůle. Odpor a zakazování paradoxně zvyšuje hladinu emocí a zvyšují tak riziko recidivy. Je nutná změna myšlení. V AA je na to výborný návod.

Stando,přestala jsem pít a s tím,že jsem konečně přijala to,že jsem alkoholička.To bylo první ale jediné co jsem sama o sobě věděla.Bylo to jako probuzení,no dohledat-seznámit se sama se sebou,jakou jsem se nacházela v určitých chvílích?Byla pro mne tragedie-hotová katastrofa.Hledat svoji pýchu,sobectví,žárlivost,nesnášenlivost,pruderii,spoustu zábran a bloků,které ve mne nějak fungovaly celý život.převážná většina jich vznikla v mém dětství a dlouhodobým pitím se rozvíjelo dál a dál.Přiznat si,kolik moc jsem vždy očekávala od jiných lidí,nakolik jsem byla ovlivnitelná a neuměla ustát své maličké já.Kolikrát jsem se zachovala,jako ten největší sobec abych se mohla napít.Kolikrát jsem byla bezohledná k druhým,jejich potřebám.Jak moc jsem ze zklamání dokázala nenávidět.Kolikrát jsem zklamala jako matka,jako člověk.Přiznám se,že jsem se nejednou z tohoto poznávání sama za sebe pozvracela-a to střízlivá.Abych vůbec mohla začít,musela jsem se naučit poučit se z toho a odpouštět sama sobě svoji minulost.

Ahoj všichni. Stando rád čtu Tvoje příspěvky, ale někdy je musím číst několikrát, než je pochopím. První věta ve Tvém posledním příspěvku - "Alkohol není v hlavě" je v absolutním rozporu s druhou větou "Jsou to naše výkyvy emocí..." Emoce v jiném článku popisuješ jako radost, hněv, strach, závist. No a tyto čtyři věci mám já každopádně v hlavě. Jen tomu nerozumím. Pro Pavlu 7. K tomu hrnku a vztahu s otcem bych mohl napsat moc. Ani já do dneška neumím obejmout kamarády, známé...Podání ruky mi dělá problém, ale snažím se. Nejvíc mě ale pomohlo a současně strašně bolelo to, že jsem celou věc s otcem probral. Nebylo to vůbec příjemné ale od té doby jsem asi o 100Kg lehčí a když s ním něco řeším, je mi úplně fuk, jak to dopadne. Celej život jsem mu chtěl něco dokazovat a protože bohužel v dnešní společnosti jsou hlavním měřítkem peníze a můj otec je v tomto směru veleúspěšný, chtěl jsem být ještě lepší. I když se dařilo, nebylo to ono a já chlastal. Během léčby jsem se prostě smířil s tím, že tak dobrej jako on nikdy nebudu a přišel jsem na to, že ani nechci. Dokázal jsem si odpustit ještě pár hnusnejch věcí z minulosti a teď prostě nemám důvod pít. Chce to samozřejmě obrovskou dávku pokory o které jsem 40 let svého života nevěděl vůbec nic. No atím co jsem tady napsal se dostávám k tomu, že podle mě ten alkohol je právě v té hlavě. Proto se také závislosti léčí na psychiatrii a ne třeba na chirurgii. Jak by to bylo jednoduché: uspíme vás, ufiknem vám kousíček mozku a je po problému. Bohužel to tak nejde

Ještě chci dodat, že je vlastně jedno, jestli má alkohol někdo v hlavě nebo někde jinde, ale důležité je přijít na to, jak vedle něho žít a nepotřebovat ho. No a protože jsme každý jiný musíme si každý najít k abstinenci tu svoji cestu. A určitě to jde

S pokorou a velkou, ještě dodávám i odvahu, souhlasím.Já jsem si podobné věci vyříkala s maminkou, žila jsem v domnění, že mně nemá ráda, litovala jsem se,....jako střízlivá jsem s ní o tom promluvila, pletla jsem se, moc se mně ulevilo, maminka zemřela a já jsem ráda, že jsem našla tu odvahu, šla za ní včas. Podobná rozmluva s dcerami, to byla síla, pokora... a ulevilo se nám všem.On ten náš nemocný mozek hledá pořád odůvodnění, proč pít.Lžeme sami sobě.Také je dobře se hned neurážet, někdo něco řekne, napíše, já to pochopím jinak, platí to i obráceně,a už se mnou mlátí emoce, zlo. Stačí jen málo, vydržet střízliví, nabrat sílu, najít klid, a vše je úplně jinak, než jsme si mysleli, namlouvali.

Také je dobré se hned neurážet... To je přesně. Tak jak to píšeš - to že já něco nepochopím, nebo pochopím špatně ještě neznamená, že mi ten druhý nechce pomoct. Ještě někdy vystartuju, nebo se naštvu, ale proti době před léčbou je to sto a jedna. Taky jsem si myslel, že mě naši nemůžou mít rádi, když se chovají jak se chovají. Pochopil jsem, že každý rodič dělá pro své děti to, co v danou chvíli považuje za správné. Můj otec si myslel, že je pro mě nejdůležitější vzdělání, a tak jsem místo hraní fotbalu a lítání po venku s ostatními vrstevníky louskal doma v deseti letech ruský realismus a následně o knihách "diskutoval" s otcem. Co si asi může vzít desetiletý mozeček s nějakého Dostojevského?!? No prostě psycho, ale teď už to chápu a na naše se nezlobím a to bylo období, kdy sem je opravdu nenáviděl. Šlo prostě jen o špatné načasování a špatný odhad schopností. No a do toho otcovo pití, hádky s mamkou... Já jsem od manželky odešel když byli děti malé a paradoxně tím že jsem je opustil, asi jsem jim nejmíň ublížil. Moje dcera sama od sebe zavolá, staví se a vydrží si tře ba pět hodin se mnou a mou přítelkyní povídat(i o závislostech). Bude jí 18 a samozřejmě probíhají různé experimenty s alkoholem a marihuanou. No a já se snažím neudělat stejné chyby jako mí rodiče. Chci, aby se nebála o čemkoliv mluvit a na všechno se raději zeptala, než aby si v té své hlavičce něco uložila a celý život se tím trápila.

Kájo, výborně.Dcera má k tobě důvěru, to je štěstí, ne?Kdybys pil, jistě s tebou nemluví vůbec.

Jsem moc ráda že tu jste a každý máte nějaký zkušenosti a názory, od každého si beru trošku tak jak je mi to blízské.
Také jsem otci vše řekla, ale bere to po svém, je neustále dotčen. Já se mu Karle zas tolik zavděčit nechtěla, vždy jsem byla svá a on si mě představoval jinou, teda přišlo mi to tak, když chválil ostatní, vlastně i do ted kdy už je děda a nekoupí mi na vánoce ani bonbony. Ale jen mě, ostatním jo. Nu což po tom co jsem mu vše řekla mi spadl balvan - okovy. Nevim jak to říct ale nepotřebuji pít, jako že něco zahánět, cítím že ta potřeba je už nějakou dobu pryč. Proto jsem doufala že je to v hlavě jen zakodované, a že to zvládnu jen nějak odkodovat, to nic nemění na mém ročním nepití, beru to jako průzkum .
Tím že je mi při myšlence na alkohol a hlavně stavu v něm šoufl, nemůžu, prostě to tak ted mám. Měla jsem to i u cigaret když jsem zkončila, i drog - ale to byla chvilka, ty stavy byli tak odporné že zažívat je znova - sebevražda. Nějak se mi to k tomu přibližuje, ne že mám odpor, ale nechci zažívat ty stavy, jako bych měla v hlavě blok. Vůbec se mi nechce být opojena.
Vím že kdybych vydržela před tím bowlingem 10 min, bylo by to pryč, je to chvilkový stav, kdy mi přijde že se ozývá právě starý zarytý stav, a když ten kód obrátím a nebudu v těch situacích pít, pomalu ho odkóduji a on si zvykne na nové situace bez alkoholu, co???

Ahoj Karle. Upřesním svoje tvrzení. Alkohol v hlavě skutečně není. Je to důsledek našeho výkyvu Emocí=myšlení Ega. Náš mozek se skládá ze tří částí. Plazí mozek.(Nejstarší část mozku někdy od dob dinosaurů) ve které sídlí zjednodušeně naše reakce na přežítí. Útok,obrana,ustrnutí. Nad touto částí je Emoční část mozku. Zde je naše Ego,emoce a rozum(Ego umí přemýšlet) Největší a nejméně používanou částí je Neokortex. Zde se nachází Mysl nebo vyšší vědomí,Duch atp.
Naše Ego má rozum a vždy vychází s informací, které se již staly a proto ať děláme co děláme, vždy dopadnem stejně. Jestliže změníme myšlení(třeba program AA) zapojujeme Neokortex, který umí přepsat myšlenkové mapy Emočního mozku.
Je to zásadní věc v našem vývoji a tím tak problémy jako alkohol, drogy, cigarety, automaty a mnoho dalšího, přestanou existovat.

Těch deset minut před bowlingem se možná bude opakovat stále a v mnoha různých podobách. Ten kód jak tomu říkáš, se spouští aniž bys ho mohla vědomě ovlivnit(v případě, že jsi skutečně závislá).
Na jeho spuštění/nespuštění nemá vliv odhodlanost k nepití, životní situace ani jiné silné motivy.
Můžeš si pozorně přečíst knihu Anonymní Alkoholici, kde se popisuje skutečný alkoholik, těžký piják a střídmý piják.