Alkoholik

Stopko, asi je Tvůj mozek hodně citlivý, takže stačí i kapky. To, že si dá někdo nealko, to už je vztyčený prst. Ono i to nealko při obsahu 0,9 alkoholu je "jen" 5x slabší než Plzeň 12. A dát si tu Plzeň naostro, to je pro silné povahy. Já třeba tu nechci používat slova musíš, nesmíš, ale podle mě i nealko je startér. Možná, že ne fyzický, ale psychický. Podle mě, nejsem žádný doktor, je alkoholismus v prvním případě otázkou psychyky. Bohužel chlast má tu schopnost špatnou psychyku způsobenou chlastem krátkodobě vyresetovat a chvíli na to zapomenout. Jenže se ta depka vždycky vrátí a vždycky se vrátí silnější.

Vždycky, když jsem měl abstinenční období, tak když jsem viděl třeba reklamu na nějakou pivní novinku, tak mi přišlo strašně nefér a smutný, že bych jí neměl vyzkoušet. Ono to pivo bylo i mým koníčkem. Dřív jsem se zajímal i o historii, výrobu a vyloženě jsem vyhledával piva z různých zemí, které jsem zkoušel. Pak se to zvrtlo, vykašlal jsem se na výrobu, historii, apod. a začal kalit bomby. Ale vždycky to začalo tím, že jsem si dal to první. Do prvního jsem byl relativně silnej. Sice jsem s tím musel bojovat, ale šlo to. Dal jsem si první a byla to otázka pár týdnů a lítal jsem v tom zas.

Co se týče mého názoru na Ladislava, tak já osobně bych se zřejmě probudil, uvědomil co jsem to včera zažil a ze strachu a obavy z toho co přijde bych se znova ožral. Protože Ladislav je na té nejlepší cestě dostat se na první stránku tohoto vlákna a znova si to zopakovat od začátku. Z vlastní zkušenosti vím, že každý opakování je vždy ještě horší, než to předchozí.

Druhá možnost pro Ladislava je ta, že si uvědomí, že takhle to nechce. Spadnout může každý, ale je třeba se zvednout a zase jít dál. Nejde donekonečna rýt hubou v zemi.

Nevím, jestli to máte i Vy ostatní, ale mě neskutečně pomáhá toto forum. Je to moje AA. Pomáhá mi přiživovat ten strach z chlastu a posilovat tu nechuť k němu. Asi to pomáhá, protože za tři měsíce mojí abstinence jsem měl jen jeden menší problém s chutí na chlast. Nemám žádné nutkání to zkoušet. Z představě o chlastu se mi vyloženě dělá špatně po těle i duši. Forum mi pomáhá kráčet cestou střízlivosti a je to opravdu paráda.

Takže Ladislave, Zdenku přeji Vám oběma, ale i ostatním, aby jste našli tu cestu střízlivosti zase najít.

Včelař

Josefe, tohle je i odpověď pro Tebe. Též mě napadlo, že zfilmovat můj příběh by bylo asi zajímavý. Byla by to tragikomedie. Ten, kdo to nezažil by smál, ten, kdo zažil by se bál a chudáci partneři těch alkáčů by neměli sílu se na to koukat, protože by víceméně znali děj, průběh, konec a v happy end by nevěřili. Protože to mají dnes a denně na očích.

Ale věci by tam byly zajímavé. Například uvedu co se mi opravdu stalo loni v létě při tom mém mnou často zmiňovaném "posledním velkém tahu". Po týdnu, kterej jsem trávil zalezlej v lese s nehoráznými zásobami chlastu na mě dolehla žízeň. Byl jsem nucenej hledat vodu. Už bez peněz, špinavej a smradlavej s nastupujícím absťákem jsem sešel k vodáky hodně využívané řece. Stmívalo se. Za dne bych se neodvážil vylézt ze své jeskyně (fakt jsem byl zalezlej v jeskyni) a z posledních sil vlezl tak jak jsem byl v hadrech do řeky s tím, že ta žízeň byla neskutečná. Přes den byly ty 40tky. Opláchl jsem se, plnými hrdly jsem chlastal tu vodu z řeky. Udělalo se mi líp. Nevěděl jsem co bude dál, ale v duchu jsem si říkal, že ne, že takhle už fakt ne, že už se nesmím napít. Najednou ke mě připlavala 1,5 litrová plastová flaška Primusa, která se někomu utrhla od lodi. Bez váhání jí vyžral a řekl si, že teda až od teď už nebudu pít. Čekala mě noc, kdy jsem celou noc byl na kopci, pozoroval padající hvězdy a s každou padající jsem si přál jediné. Chcípnout. Mé znechucení sám sebou dosáhlo takových rozměrů, že jsem si nepřál nic jinýho. Sobecky jsem myslel jen sám na sebe... Takhle jsem prožil ještě další tři noci, než jsem se vydal do nemocnice odhodlán k tomu, že se budu léčit... Kdo to tu čte dýl, tak víte jak to dopadlo.

Zajímavý co? A takových příběhů bych měl plný pytle.

Každopádně je moc brzo. Chci se z toho všeho vyškrábat a teprve až dokážu to co jsem si předsevzal budu uvažovat o tom, že bych do něčeho podobného šel. Fakt je moc brzo...

Chybí cíl, člověk neví co se životem, o tom bylo napsáno spousta. Každý pořád něco málo má, někomu se zdá, že už nemá vůbec nic. Bylo to skoro dva roky, velká škoda. Měl sem rád hory, z každé výpravy sem dovlekl fotky, letáky, prospekty... Teď se na ně skoro každý večer dívám, vím, že už se tam nikdy nedostanu a sbírám dál informace, baví mně to, mám z toho radost! Co člověk, který nemá o nic zájem, nic ho nebaví, nic si nenašel, motá se to vše jen kolem alkoholu, já vím, že je to hrozně těžké, jsou aspoň snahy to změnit- vybarvit trochu to šedo a taky si myslím, že toto fórum může někomu pomoct, nabudit ho, probudit...

Mně se něco vevnitř zlomilo samo, asi ten pud sebezáchovy, někomu pomůže víra nebo jiná motivace- vaši blízcí, nemá ženu a je to problém si někoho najít, taky to znám, nic není hned, prostě věřit, že najdu spřízněnou duši a pokud tedy zůstávám sám, možná si časem zvyknu, jak tam byly depky tak zkusit prostě AD a pořád je něco co zkoušet! Krom jiných návykových látek, možná sportovat a jak už je člověk zvyklý nic nedělat tak to je další problém, dobrovolnická činnost taky není pro každého, hledat a hledat no... Jak není zájem vůbec o nic, je to na pytel, pomalý sešup, který pak může zrychlit ke konci naší existence... no to už se opakuju a začínám blábolit, ale víte co sem tím vlastně chtěl říct.

Ta 1,5 plastová flaška "Primuse, to je fakt šílený. Kalná, špinavá voda, vodáckej jez, cesta z lesa ... je to fakt filmový. Ďáblovi pazoury. Rozhodnutí mezní - dobro a zlo.
Pak je ta cesta jednoznačně vykolíkovaná, tam, do oblasti, která se lidem vryla pod označení - peklo.
Vůbec se nedivím lidem, kteří pití, nepití - mají to vše spojené nějakou svojí - mezní - až náboženskou zkušeností.
Já to tu kdysi - ještě v těžké doznívající kocovině psal - jak jsem se rozhodl, věřím, že to bylo zlomový uvědomění, že nechci - před tím jsem celou noc bloudil očima po tomhle Fóru, nasával tu příbuznost svého příběhu s ostatními, příběhy staré pět let nebo den, chlap, ženská, mladej, starej, intoš nebo závozník, všechno úplně fuk, pak jsem tu poprvé napsal ... a pak hned druhý den přede dveřmi přistála bedna vychlazených Gabrinů, přímo z kamiónu, basa, dárek od sponzora rock festivalu. Bylo to strašlivý, v těch nervech, kdy se hrany pokoje skoro k sobě přibližovaly, abych se udusil nebo chcíp nebo se vydal na další cestu chcípání. Barvy všechny byly úplně bolestivý. Ale už jsem si nedal, neměl jsem na to. Uf! Jdu teď plavat.
Zdar všem!

Já v jedné takovým drsným absťáku s Bohem mluvil. Bylo to zas v tom létě. To už jsem fakt byl úplně grogy. K absťáku se připojily halucinace, úplavice z té říční vody... Ve městě jsem zjistil, že mi zas přišly nějaké peníze. Kompletně jsem nakoupil nové oblečení a v záchvatu zebezáchrany nakoupil horčík, béčka, i med jsem kupoval, šťávu z červené řepy a spoustu pečiva. V obchodáku lidi ode mě odstupovali. Neuvědomoval jsem si, že ačkoli jsem se na benzínce snad hodinu sprchoval a mám nový oblečení, furt vypadám pod psa, dobitej, žlutý oči a jak ten pes jsem i smrděl, protože se mi to ze sebe nepodařilo smýt. Cítil jsem ten terpentým co ze mě čpěl. Slyšel lidi co si myslí - a neuvědomoval si svůj stav. Ale byl jsem přesvědčenej, že je se mnou konec. Usmyslel jsem, že když mám chcípnout, že chci ještě vidět svoje včely. Šel jsem bosej strništěm. Asi pět kiláků. Horko, noha samej bolák, protože jsem byl tejden v botech v kterých jsem spal, pozoroval hvězdy i se koupal. Teď jsem měl jen trepky. Jdu tim lánem a jak asi dva měsíce nepršelo, tak bylo vidět, že se něco žene. Opravdu jsem věřil tomu, že v tom je symbolika a že fakt je to můj konec. Byl jsem strašně zesláblej. Když jsem se snažil cokoli sníst, cokoli vypít, zabublalo to ve mě a do minuty to ze mě vyteklo druhým koncem. Doškrábal jsem se k těm včelám a tam ležel a čekal na konec. Prožil jsem tam tu neskutečnou bouřku, kdy centrum tý bouřky bylo někde nade mnou - nekecám. A celou tu dobu jsem v duchu s tím Bohem mluvil. Vím, že jsem si z něj zkoušel dělat i srandu a pokaždý když jsem to zkusil ta bouřka zesílila. Nárazovej vítr k tomu. Bouřka pomalu odeznívala a já se měl vydat jak mi nařídil domů. Cestou jsem měl podlízt dráty vysokýho napětí a já měl panickou hrůzu z toho, že mě chce vylákat a až budu pod těma drátama, že mě sejme bleskem... Ještě asi hodinu trvalo než jsem se odvážil na tu cestu vydat. Ale domů jsem došel. Po dvanácti dnech, kdy nikdo nevěděl, kde jsem, co dělám nic...

Vždycky jsem věřil, že něco je. Ač vychováván v rodině se silným křesťanským příkladem - sám do 12ti ministrant - 12 - 20 varhaník, nikdy jsem nevěřil v toho Boha co předkládají v kostele. Od toho dne si jsem jistej, že něco co lze nazvat Bohem je. A i teď po deseti měsících, když na mě přijde nějaká obava si říkám - však ono nějak bude. Ještě nebylo tak zle, abych se s Tvojí pomocí ze všelijakých těch sraček nedostal.

To jen tak na okraj. Takže, když jsem četl Úsměvy smutných mužů, tak jsem přesně věděl v co věří ten jeden spolupacient, který bytostně věřil na UFOny a že pro něj přijdou...

Tak to je velký. Napiš to. Zcela pragmaticky - máš teď čas a píšeš výborně. Ty mezní situace, ať je to chlast, propadliště nebo láska, věci kolem smrti, Bůh - tam moc lidí nebylo, takže pro to schází jazyk, pojmenování.

A že sis z něj nebo z Něj, jak kdo chce - dělal srandu, to určitě jde. On není nějakej strašák nebo démon. Myslím, že mám štěstí, že mě ke křesťanství v dětství, mládí, rozumně přistrkovali. Řádný občan a ozdoba církve už holt nebudu, ale ty nejdůležitější věci považuju za jasný.
Ale to je fuk, nebudu se vykecávat.
Napiš to, než to zapomeneš, nebo to další život spláchne.

Vcelar si teda sahnul na dno. To je dobre, ze se zvladnul zase odrazit, to ja to takhle extremnivnemam, aletaky byly situace, o kterych vim jen ja a rozhodne na ne hrda nejsem. Ani sem bych je nenapsala, kez by se radsi smazaly z pameti. I kdyz zase fungujou jako strasak. Stve me, ze zas zacinam od zacatku, dcera je taky nastvana, sice nic nerika, ale visi to ve vzduchu. No co nadelam Je to skoda a nestalo to za to, jako vzdycky. A to jsem rano potkala kamose, cosel z tahu a byl velice trapnej. On se mnou s tim v minulosti taky bojoval, napadlo me, jak.mu bude blbeaz vystrizlivi, jak se bude stydet... Chlast je fakt svinstvo, dela z lidi kriply.

Až teď jsem si precetla, ze Lada taky uklouzl. No tak zacnem spolu od nuly, teda snad. On uz se pak neozval. Lado, jdem do toho??

Ladislav napsal:
1..2..3.., halo je tu někdo ? tak, jelikož jsem kluk co nelže a tento web je o nás, musím napsat ač nerad …. Jsem opilí , tečka

po pravdě řečeno - spíš by mě překvapilo, kdys nebyl...
pane Láďo ty jsi tomu zase dal na pr..., teď je otázka kdy a kde se to zastaví. Opakované pády jsou hlubší a hůř se z nich dostává -- člověk asi dohání to co abstinencí zameškal...a to třeba až do delíria...
Některé léčebny nabízejí - tuším je to stabilizační pobyt, kdy to není celá léčba znovu, ale jenom nějaký čas aby se člověk "srovnal" , ale už si přesně nepamatuji za jakých podmínek berou, určitě se to musí podchytit hned na začátku.
Měl bys asi zavolat do "své" léčebny popsat jim stav a zeptat se na to, co máš teď dělat!!

To mas pravdu, s tema padama. No ja uz vim, ze do hospody proste nesmim, je to tam zacarovaby pro me. Lada se neozyva. Co to asi znamena....