Alkoholik

Omlouvám se, odeslala jsem to bez korekce.Oprava budu se opakovat a ne bude a piš sem a ne piše.
Příště si to dvakrát pročtu, než to odešlu)))

Ahoj Stopičko,

Víš ono to není tak jednoduchý, psát po té době o prohře. Ano, to první pivko k obědu byl asi – vlastně ne asi, ale fakt průser. Vypadalo to tak nevinně. Jenže je to zrada, mozeček ti přepne na jinou vlnu. Najednou jsi zdravá a tak přeci není žádný problém si v obchodě bez okolků naházet do košíku k nákupu i svou dávku. Co mě ovšem překvapilo, bylo to, že to nebyl nákup na chuť, ale na totální doraz. Také přeci není vůbec žádný problém, zajít si do restaurace. První den jen na kukačku a šestku s panáky. A hele najednou tam sedíš denně a jedeš naprosto ve starých kolejích. Nehledě na roky – čas. Úplně nejhorší je, že jsem to nechtěl a opravdu to bral jen jako odměnu za ten čas. Jenže to je obrovský omyl.
Poté přejede víkend, řekneš si, ale už jinak, přeci nejsem alkáč, nepiji méně než je norma společnosti, zase omyl ! další dny zastavuješ protože práce. Ale myšlenky už jsou v chlastu a těšíš se na pátek a láhev. Nakonec jak píše Petr, je ti už všechno jedno, nalejvej a pij. Letíš jako šipka. Zjišťuješ že už to nejde moc dobře zastavit, zavoláš si přesně dle pokynů příručky a hle … není ani místo. Lidi prostě chlastají ))))

Ladislave,
děkuji za odpověd´.
Za ty dvě leta co jsi nepil si ušel kus cesty a víš že to jde přesedlat z chlastu na abstinování. Už to máš u sebe odzkoušené, jde to.
Vím všude je zatím plno.
Zkus to prozatím sám, abys nespadl totálně a pak už třeba ani nechtěl.... Píši otevřeně, nemyslím to ve zlém, vím, že to jednouduché není.
Já se v minulosti taky pokoušela xkrát přestat a padala, prostě pády nemusí znamenat konce , ale zkušenosti, jak na to jít příště.
Tak bych to brala i kdybych si "natloukla" pusu v součastnosti.

Ladislave
a co Antabus ?To ti napíše i mudr, třeba by Tě prozatím zbrzdil?

Jsem rád, že píšeš. Taky bych asi neměl chuť psát o prohře, ale je lepší, když to jde ven, máš tady partu

Je to bordel, všude plno, až se člověk dorazí do deliria tak ho vemou. Navštiv praktického, letíš jak ta šipka a zatím máš snahu to řešit, víš jaké to bylo minule a podruhé potřetí to bývá horší a horší, tohle podle mně dáš těžko sám...

Píšu po delší odmlce, někteří si na mě snad ale ještě pamatujete.... Nepiju téměř tři roky (poté, co jsem na chlast téměř umřela - JIPky, úrazy hlavy, jednou téměř umrznutí, několikrát předávkování alkohol x benzodiazepiny atd.). Problém je, že u mě byly prvotní deprese - alkoholem jsem je částečně "léčila", opravdu to zpočátku pomáhalo, než to dospělo do toho pekla. Nepiju, stálo mě to hrozně úsilí, šest několikaměsíčních léčeb a snad padesát krátkodobých detoxů, měla jsem z toho samozřejmě radost, ale teď..... zase mne dostihla deprese. Dostihla, sejmula, zničila. Měsíc v PL nepomohl, další měsíc jen ležím v posteli, neschopná jíst, vykonat základní hygienu, nakupovat mi musí táta.... Léky nezabírají, mám strach, strach sama ze sebe, ty stavy jsou nesnesitelné, bojím se, že to nevydržím. Je mi tak strašně líto, že i když nepiju, ležím tady v posteli v úzkostech, klepu se jak v absťáku a propadám se do temnoty o to horší, že při těch absťácích jsem věděla, že to přejde. Že to bylo sice strašlivé (musela jsem už být většinou pod lék.dozorem), lezla jsem málem po zdi, ale věděla jsem, že po týdnu bude líp.... A teď není.... Važte si toho, že máte v podstatě nemoc ve svých rukou, že se můžete ROZHODNOUT, vyvinout smysluplné úsilí a nepít (i když, jak jsem sama poznala, ani chtít někdy nestačí, je v tom něco víc). Já si teď připadám úplně bezmocná. Závidím vám vlastně. A držím všem palce - hlavně Včelaři - tvůj příběh mě hodně zasáhl, to jak jsi líčil svůj pokus upít se v lese, brrr, běhal mi mráz po zádech a úplně jsem věděla, jak ti v tu chvíli bylo.

Reminiscence,

Jsi místní sluníčko, není si myslím nikdo, kdo by si tvé příspěvky nečetl. Pokud jak píšeš, není nyní stav tvé nemoci v příčině alkohol, pokus se nějak (sousedi třeba) donutit a spojit se ze zdravotníky. Asi ti nepíšu něco co bys nevěděla, ale i v neděli to jde. Cítím s tebou

Reminiscence měsíc v PL je málo... to říkám já expert , ulil sem se tam- schoval jenom na chvíli a zdrhal, ale Ty tu pomoc potřebuješ, víc jak tři měsíce, aspoň s půl roku... To co prožíváš si nedovedu nějak představit, prožil jsem jenom asi dva týdny opravdové hrůzy k vůli chlastu a ty ostatní léta byly jen oproti Tobě takové nic...
Jsem s Tebou...

Reminiscence. Nikdy jsem si neuvědomoval kam člověk může spadnout co se týče psychiky. Zpětně tomu ani dnes nemůžu uvěřit, ale pamatuji si to moc dobře. Ale způsobil jsem si to sám. O to výrazněji na mě působí, když si představím, že někdo do takového splínu upadne aniž si za to může. Nevím co napsat. Lítost, kecy nic podobného asi nechceš. Ode mě máš, ale pochopení a budu si o to víc vážit své nynější relativní pohody. A to i díky Tobě. Tak bojuj!

Reminiscence napsal:
ale teď..... zase mne dostihla deprese. Dostihla, sejmula, zničila. Měsíc v PL nepomohl, další měsíc jen ležím v posteli, neschopná jíst, vykonat základní hygienu, nakupovat mi musí táta.... Léky nezabírají, mám strach, strach sama ze sebe, ty stavy jsou nesnesitelné, bojím se, že to nevydržím. Je mi tak strašně líto, že i když nepiju, ležím tady v posteli v úzkostech, klepu se jak v absťáku a propadám se do temnoty o to horší, že při těch absťácích jsem věděla, že to přejde. Že to bylo sice strašlivé (musela jsem už být většinou pod lék.dozorem), lezla jsem málem po zdi, ale věděla jsem, že po týdnu bude líp.... A teď není....
Ahoj,
je divné, že tě v tomhle stavu vůbec pustili z nemocnice domů... ...protože to co popisuješ je dost závažný stav, to by chtělo znovu do nemocnice. Být takto doma vůbec není dobré. Když léky nezabírají, zkoušeli ti nasadit elektrošoky? Zní to třeba děsivě, ale když jsem byl s akutní intoxikací alkoholem na psychině, tak lidem s těžkou depresí, je dávali.