Alkoholik

Hezký den,
sám jsem přestával hodně dlouho a vlastně nikdy pořádně přestat nechtěl, dovedlo mne to až k pokusu o sebevraždu. Až když jsem vše začal upřímně řešit s psychiatry, psychology v léčebně a začal brát doléčování v AA vážně začli se dít věci. Především alkohol už pro mne není přítel, není to ani úhlavní nepřítel, prostě není pro mne. Jsem nemocný a nedokážu se vůči němu ovládat jakmile se dotknu jediný kapky, tak proč to furt zkoušet, nikdy už to nebude jinak a už si nechci nechat vzít chlastem ani minutu svýho života. Střízlivý život je úplně o něčem jiném. Přeji sílu a touhu přestat pít. Lukáš

Já vám nevím, přátelé. Jak jsem tu zamčený u kamarádů, tak mi začínají docházet první věci. Udělal jsem si tu takové dobrovolné asylum. Vypadnul jsem od předchozích věcí, z bytu, z každodenních situací, které mě tak nenápadně hnaly do chlastání.

Nepopírám, že už je pro mě těžké jen tak nepít a všechno si to vysvětlit tím, že jde jen o moc stresu a nevyřešených věcí. Ale začínám se koukat i tímhle směrem. Pořád jsem si říkal, že je to jen chemie, závislost na přítomnosti alkoholu v mozku. Teď si uvědomuju i další věci, kolik toho za sebou táhnu, ten pocit, že všechno je v prdeli, že život mi utíká pod rukama, že vůbec nedělám a nežiju tak, jak jsem si představoval.

Taky to, jak moc neumím zvládat skoro nic. Všechno je stres. Lidi okolo mě zvýší hlas - naštvu se. Moc se smějí, RUŠÍ MĚ! Moc dlouho jim trvá, než se vyžvejknou... no tak!

Je to zamotané klubko vlastních aspirací, neschopnosti pracovat s jakoukoli frustrací a té pitomé chemie.

Zítra volám do Ondřejova, uvidíme, co z nich vypadne.

Jsi roztěkaný, vztahovačný...prostě , jsi na tom blbě.Trochu pokory, ubrat ze svého ega, začít žít bez berličky alkoholu......

Tak v pátek jdu poprvé pokecat do Ondřejova, jsem na ně zvědavý. A těším se. Ale chci se vás optat - ač mi tam jistě poradí dobře - kdy už je člověk takříkajíc "zralý" na ústavní léčbu v Bohnicích a kdy ještě postačí denní stacionář v Ondřejově? Kamarádi dosti důrazně trvají na poctivé 3měsíční ústavce v Bohnicích, já se toho samozřejmě bojím a raději bych docházel do Ondřejova. Mám pocit, že se skálopevně drží toho téměř lidově znějícího úsloví: "Chlastáš, patříš do Bohnic." Nerad bych se někam zamknul, není-li to nutné...

Alkoholiky, Ty sám nikdy nepřipustíš, že léčba je nutná!!Nikdo z nás alkoholiků také, pořád se utěšujeme, že ještě není tak zle, ještě se neválíme v příkopu, pokálený, poblitý...jasně, že se nám do léčebny nechce, lžeme sami sobě.Osobně Tě neznám, ale souhlasím s Tvými přáteli.Nemusíš se bát, není čeho!Až tam poznáš, že jsi na tom daleko hůř, než si připouštíš nyní.Chlast je past!!

Já myslím, že i ten stacionář je lepší než nic. Třeba ti to pomůže. Ondřejov je výborné pracoviště, sám jsem se tam léčil, i když s jinými problémy.

Děkuju za reakce. Já vím, jsem si vědom, že jsem si tohle už říkal kolikrát, že to zvládnu. Jen jsem s tím ještě nikdy nikam nešel, tak mám pocit, že už to, že někam jdu je velká změna. Ondřejov je jistý - s tím počítám. A tam se jich vyptám na názor, zda Bohnice či ne. Mezitím tam začnu volat kvůli pořadníku, že to prý není samo sebou se tam dostat. Abych nečekal zbytečně dlouho, kdyby i v Ondřejově usoudili, že tam mám jít. Štve mě, že vím, že sám sobě nemůžu až tak úplně věřit. Mám pocit, že se toho stalo a změnilo už tolik, a pak se podívám, že od posledního propadáku jsou to teprve čtyři dny. To ještě nemá moc vypovídající hodnotu.

Má to velkou hodnotu, každý střízlivý den stojí za to, ale určitě se zaregistruj v léčebně, opravdu se čeká všude dost dlouho.Vydrž, poznáš, pochopíš hodně o té naší nemoci, změníš své myšlení, začneš brát vážně svůj alkoholismus a bude jen líp a lépe!Usměj se, a bude jen dobře, záleží jen na Tobě.

Já mám občas takovou radost... že znám tolik lidí, kteří jsou tak správně nastaveni. Chlast JE past a je to vždycky velké lhaní. Když jsem byl v rauši, tak jsem se vysmíval lidem, kteří se usmívají, mluví tiše a necpou se všude dopředu. Teď se mi ten klid začíná tak líbit! Vůbec se nesnažím říct, že mám něco vyřešeno, ale určitě se snažím říct, že každý úsměv a klidný hlas mě teď těší o tolik víc. Zatím mám ten svůj azyl mimo domov a práci, kam se vždycky na noc vracím, a mezi tím jen potkávám kamarády, čtu si v parcích, procházím se po lese a cvičím na divadlo. Přijde mi, že mám takovou svou autoterapii, zklidnění a čas se poslouchat a přemýšlet, místo věčného - dopředu, dopředu, dopředu, hlavně dostát něčemu, co jsem vlastně nikdy ani nechtěl. Přestávám se stydět usmívat se na lidi a těší mě toho tolik. Sedím tu na zahrádce u kamarádky, která mě přivítala úsměvem a objetím a to samé slyším i tady - hlavně úsměv! Je to velká pravda, která zahřívá. Děkuju všem, co se usmívají.

Smích léčí, úsměv dokáže pohladit.