Alkoholik

Taky jsem pila každej den.. Bez ostatních lidí.. Prostě jenom já a flaška vodky, fernetu nebo tak.. Dlouho, hodně dlouho.. Vždycky přišlo období, kdy jsem pila několik měsíců skoro v tahu.. Když už jsem se neopíjela každej den, tak jsem si dala po škole aspoň pár piv.. Pak mi to přišlo vyhrocený a tak jsem nějakej pátek nepila. Ale následně nastalo zase nějaký období a pak jsem se zase opíjela.. Každej do mě frčet ať přestanu pít, dokud můžu.. Tomu jsem se fakt smála. Nepřipouštěla jsem si závislost. Přišlo mi to nereálný..

Teď..? jsem absolutní trosečník..

Ivčo to je velký problém skoro všech závislých . To byl i můj problém , měla jsem velké spory s mámou a táta v dětství pil. Ale je frajer 23 let je abstinent. No a ten alkohol máme v genech ti moji dědové se nám taky upili a tak...Rodinu jsem řešila na různých terapiích několik let. Trápilo mě to a ted teprve ve 38 letech můžu říci, že je mám moc ráda a spoustu věcí se také změnilo já pochopila a k určitým jejich povahám jsem se postavila určitým způsobem a hlavně jsem si musela začít dělat svoje hranice, aby se mnou nemanipulovali. Jojo to je dlouhá cesta..., plná trpělivosti...

Nejsi trosečník, jsi právě dobrá a to si říkej, hledáš cestu z toho ven a to je to hlavní! Ono to někdy trvá než najdeme tu správnou .Podívej se na mě chi

Rodina.. Mám pocit.. Myslím si, že vůbec neví, že mám problém s alkoholem.. a BOJÍM se jim to říct.. Nevím jestli si nevšimli toho, jak jsem chodila věčně napitá.. Nevím.. :-\

mám pocit, že to ani není rodina, ale jenom pár lidí s kterýma bydlím.. vůbec se neznáme.. mám pocit, že nám (jim) vzájemně na sobě ani nezálěží.. Ale mě přitom na nich záleží fakt hodně.. Celý mě to mrzí, deptá, schýzuje.. Je to hodně nepříjemný.. Mám vůči nim pocity zlosti a nenávisti.. Na druhou stranu je mám ráda.. Ale taky mám pocit, což myslím že sestra mi dává hodně najevo , že vůbec za nich nestojím..

Tak zkus s psychoterapeutkou přijít na to proč , nebo co ti dělá ty pocity zlosti co na ně máš. Nějaký důvod to mít bude

Občas se bavíme o rodině, ale... mě to hrozně vadí... Vadí mi mluvit o mé "rodině"... Jako psát je docela ok, ale mluvit ne.. když vím, že na mě pořád kouká a čeká co ze mně vypadne.. Mám problém s vyjadřováním svým pocitů a emocí a všech těhlenstěch srand..

No jo Ivčo ale proto abychom přišli na to proč máme ty depky a proč chlastáme je třeba mluvit o našich zraněních vetšinou z dětství a třeba je vybrečet , vyvztekat se, srovnat se s tím...jinak to nejde. Pak se teprve v nás něco uvolní a my těm co nás zraňovali můžeme i odpustit. Ale nejprve musíme vědět komu a proč. Jelikož to většinou nevíme vědomě, protože jsme bolavé pocity zahrabali hluboko, moc hluboko....

Je taky možné, že si hodně negativních věcí namlouváme, aby byl důvod pít!Já nebyla lepší!Věřila jsem, že mě maminka nemá ráda, léta jsem tomu věřila, nebyla to pravda.A tááák jsem se litovala!Hodilo se to!

..Taky si myslím, že mě naši nemají rádi.. V podstatě si v naší rodině připadám jako vyvrhel.. Jako pitomec, kterej může úplně za všechno.. že všechno na co šáhnu, to podělám.. Tohle mi ale v opilosti nikdy nedocházelo...