|
Ahoj Markéto.
Píšu ti poslední email (již skutečně), ve kterém se ti budu vše snažit vysvětlit a uvést na pravou míru. Pokud to nebudeš číst, nevadí, přečtou si to lidé jako odstrašující případ zneužívání alkoholu. V případě že to budeš číst, můžeš si udělat zpětnou reflexi, proč jsem byl takový jaký jsem byl, a zkusila jsi mě pochopit, jak jsi mi často opakovala. A protože jsi hlavní postavou ve změně mého života, třeba budeš chtít vědět, co jsem byl za člověka a jakou roli jsi v mé cestě odehrála.
Můj život se poslední roky ubíral směrem, který byl sebe likvidační. Pil jsem alkohol při každé příležitosti a myslel jsem si, že mi to v něčem pomůže. Že mi lidé říkali, že to přeháním a že není pravda na dně lahve nepomáhala. Stále jsem věřil, že mi to pomůže zapomenout na zkažené roky, které jsem si prakticky způsobil sám svou nečinností a svým neuvážlivým chováním. Nezodpovědností k sobě sama.
Inu. V této situaci jsem byl poměrně dlouho (což jsi následně zjistila). I přes to jsem se nakonec díky návštěvě u odborníka a díky předepsaným antidepresivům dostal do relativní pohody a poznal tebe. Respektive, ty jsi poznala a kontaktovala mě.
Hurá řekl jsem si, potkal jsem konečně spřízněnou duši a budu nadále již jen šťastný. Budu si moci svůj život naklonit k lepším zítřkům a začít konečně žít. Začnu budovat a upevňovat vztah, který byl postaven na krásném sexu a zamilovanosti. Avšak, pilo se, protože to k životu patří. Pili jsme ale i přes to, že jsi věděla, že při jedné z opic jsem měl depresi. Stále jsi mi říkala, že nejsem v pohodě a že bych neměl pít. Pamatuji si i jak jsi se omezovala kvůli mě a doporučovala jsi mi, abych nepil, což je chválihodné a cením si toho. Nicméně to nemělo smysl, a nemělo to žádný význam. Měl jsem stejně stále potřebu utíkat do baru a pít. Měl jsem opětovně potřebu svou frustraci zapíjet. V tu dobu jsem si to stále neuvědomoval. Nevěděl jsem, že mám problém a že pokud se nacházím ve stresu doma, protože mi některé věci vadily, tak můj mozek bude chtít od tohoto stresu pomocí alkoholu utéct. Situace se tedy vrátila zpět, do kolotoče, který jsem zažíval před onou návštěvou odborníka. Začaly tak moje obsese, nestandardní chování vůči tobě a lidem v mém okolí a opět jsem byl v tom kolotoči, v té jiné realitě, neustále otrávený sám sebou a bez vysvětlení, proč takovou potřebu mám a proč se mi to děje. Ať jsem se snažil sebevíc a říkal jsem si, že už do té hospody nepůjdu, především kvůli tobě, tak jsem to nakonec stejně porušil a nakonec tam opět utekl. Většinou, když už jsem neviděl jinou cestu, jak si ulevit. Bohužel, (nyní již vím, že Bohu dík.).
Náš vztah, nebo jak to nazvat musel být pro tebe fakt zátěž. Ano, již si to uvědomuji zpětně. Musel. Vidím nyní věci, které jsem neviděl. Především pak mé odhalení skutečných pocitů tobě, když jsem byl tzv. v ráži a všechno co se mi zdálo divné ti v alkoholovém opojení vyčetl. Nestydím se za to a nelituji toho. Jde totiž o to, že jsem neměl dost velkou osobní sílu k tomu, abych si s tebou všechny tyto věci vyřídil již na začátku (střízlivý), a postavil se sám za sebe jako jeden článek přátelského vztahu v plné jeho šíři. Neuměl jsem si sám vytyčit hranice, které budu tolerovat a nechal se kompletně ovládat a vést tebou. Vlastně jsem ti upřímně věřil, že nakonec díky lásce a času, který jsme měli, se postupně srovnám a bude vše v pořádku. A to byla "osudová" chyba, ovšem, v tom dobrém slova smyslu. Neřídil jsem se sám sebou, ale řídil jsem se pouze tebou. Byl tebou okouzlen. Zblbnutý, beznadějně zamilovaný a nedokázal jsem si představit, že by to někdy skončilo. Opět jsem se točil v jakémsi kruhu a nechtěl ani trochu připustit, že by to mohlo skončit a nevěřil, že to skončí.
Moje excesy nadále nabíraly na síle. Oba to víme. Chodil jsem častěji pít. I přes to jsem si až neuvěřitelně našel tři různé druhy zaměstnání a mohl si vybrat. Do dnes vím, že to bylo především životopisem, který jsem napsal, v době, kdy jsem byl v relativní pohodě, Vlastně, těsně, než jsem poznal tebe. Ale to není tak důležité. Mnohem důležitější totiž je, že jsem se v tu dobu snažil o tebe opřít a snažil jsem se z tebe vymámit to, co mi tak moc chybělo. Byla to láska, která byla jaksi plochá. Dodnes nevím a nezjistím, zda jsi mě skutečně milovala, nebo byly věci úplně jinak promyšlené (viz. dohození M. tvému manželovi), ale to je jedno. Nechci se dotknout tvého tvrdého ega, jakožto pracovité a bezchybné M., která je majitelka jedné nejmenované firmy a nikdo jí nebude říkat, jak má čas správně plynout.
Byl jsem, nebo přesněji - cítil jsem se u tebe dost vystresovaný (dluhy, exekuce, bankrot, rozvod, sociálka, manžel u nás doma, zvláštní manipulativní otec, tvá neustálá potřeba s otcem řešit absolutně vše, tvá neochota a strach komunikovat s mými rodiči, neupřímnost ke mě, atd.). Bylo to něco, co jsem nechápal, ba se toho vlastně bál. I nastoupil jsem do CENZURA a stále doufal, že si jen něco namlouvám. Odhodil jsem i ten příběh s mobilní telefonem, ale co jsem odhodit nemohl, byla tvá zpráva napsaná tvému otci. "Tomáš se stěhuje, o starost méně", která na mě vykoukla z poza rohu na Skypu, když jsem volal mámě, že se to nějak hroutí. ANO, chápu, že vypít půl flašky rumu byla chyba, nicméně tvá ignorace byla pro mne (jakožto nevyspělého člověka) taková rána, že jsem věděl i přes mnou opětovanou lásku, že je to začátek konce. Neuvědomoval jsem si, že jsem u tebe vlastně na sílu. Že není kam jít a že ti třeba lezu svým pitím na nervy. Podle mě jsem se měl tenkrát sebrat a ne si stále něco namlouvat, že mě miluješ. Zde je ovšem opět nutné podotknout, že jsem si tím pomohl se ještě více dostat o nějaký kilometr dolů.
Ve výsledku to vedlo k tomu, že jsem byl ve stresu u tebe doma, a následně i dost psychicky zatížený novou prací. Stres doma, stres v práci. A toto se točilo stále dokola. Až se dotočilo do baru. Do toho jsem si pěkně naložil nekouření, el. cigaretu, nikotin sprej, atd. Myslel jsem si, že mám problém s tím, že kouřím. Že mi pomůže nekouřit. Že mi to pomůže být vyrovnaný. Atd. Atd. Prostě jsem si stále něco myslel, ale skutečná realita, která se u tebe doma odehrávala, mi vlastně proplouvala mize prsty a to jsem si vůbec neuvědomil. Nevěděl jsem, že jsem nemocný, zahloubaný do věcí, které nebyly tak důležité.
Sobota, (asi desátá opice) propití se do změny vědomí, kdy jsem se cítil nad věcí a vyblil na tebe záležitosti, které mi ležely na srdci. Tahle zpověď to musela jednoznačně vše pohřbít. No, nakonec i pohřbila. Byl jsem zoufalec, bez trocha hrdosti, trapný, sebe litující, TROSKA. Skutečně jsem se dostal na samé dno ve svém životě. Nikdy jsem se takhle ještě necítil. Mé prosíky o to, u tebe zůstat, byly pouhé sny vyplněné oparem chlastu a neměly prakticky žádný jiný význam. Snažil jsem se jen dočasně ulevit svému srdci, a mozku, které byly totálně rozemleté, jako mletý mix z Liedlu. Za toto se trochu stydím, ale muselo to přijít. Musel jsem se dostat až sem, abych mohl jít následně ještě níž.
Stěhoval jsem se tak do CENZURA, kde jsem byl dva dny naprosto mimo. Prostě jak kdybych měl umřít. Dva dny se tu máma o mě starala a dávala mě dohromady. Měla strach abych nemusel do nemocnice, nebo se prostě nezbláznil. A co jsem po dvou dnech udělal? Otřepaný se šel bavit. Proč ne? To rozchlastám přeci. Bude dobře. Dám pivko, pokecám, zavolám rodině z tátovi strany. Ty mě pochválí jak to zvládám. Sbalím někde nějakou kočku a bude dobře. Takhle jsem přemýšlel. ... začíná to být zajímavé viď? Šel jsem, a vrátil se bez kreditky druhý den odpoledne. Bez třech tisíců. Na plech, zhroucený ještě víc, než jsem byl u tebe. A zde se ve mě něco pohnulo. Skulil jsem se na postel a několik hodin jen prosil nahlas BOHA, hlasitým řevem, brekem, a sténáním aby mi pomohl od tohoto utrpení, které mě v mém životě provází. Takový stav, který jsem měl bylo jako čisté peklo. Já jsem snad v tom pekle i byl. Snad jsem viděl i samotného Ďábla. ... skutečně. Po několika hodinách jsem se následně uklidnil a probudil se do strašného nového světa. Absolutně všechny barvy byly šedivě. Všechno co jsem kolo sebe viděl, nemělo barvy. Bylo to, jako by mi mé oči promítaly jakýsi černobílý film. Byl jsem najednou úplně sám. V celém vesmíru nebyl nikdo jiný. Jen já.
A to byl moment absolutního prozření a převzetí veškeré své zodpovědnosti za svůj vlastní život.
To že mi zůstaly v hlavě pozůstatky lásky, deprese - čili absťák z nepití, to vše bylo najednou tak malicherné, že jsem se přes to přenesl. A i když lásku, kterou jsi mi neopětovala jsem se ještě snažil ze všech sil vydobýt psaním SMSek, neodolala jsi a zachovala jsi se správně. Nepolevila jsi. Umožnila jsi mi zůstat a udržet mě dole jak dlouho jsem to potřeboval. Proto se ti ještě jednou omluvám za bombardování SMSkama a výlevy, které doprovázely stav léčení mé nemocné duše. Spoustu jsi určitě nečetla a možná si ani nepřečteš tento email. Na tom však tolik nezáleží. Publikuji tento příběh hlavně všem lidem, kteří si z příběhu mohou udělat obrázek o tom, jaké je alkohol svinstvo, když máte genetické predispozice k tomu, být alkoholik již od prvního pití, protože Vám chybí pud sebezáchovy a pijete bez tzv. klapky. Měl bych to ale také upřesnit. Je více než jasné, že to bylo pouze mé osobní rozhodnutí pít, nikdo mi neříkal ať piji a nikomu ani nedávám vinu za to, že jsem pil.
Markéto. Děkuji ti tímto, že jsi mi zachránila život, i když sama si to vlastně ani neuvědomuješ a nepřikládáš tomu váhu. Díky prožití 4 měsíčního příběhu, který byl jako na obrovské horské dráze jsem dokázal nahlédnout do svého nitra a uvědomit si, kdo jsem, a co v životě chci. Ukázala jsi mi svým přičiněním cestu.
A i když se mi vrací a budou vracet nepříjemné psychické stavy, které prostě budu muset přejít bez berliček, vždy si vzpomenu na to, jak je život krásný a jak moc je důležité, mít vedle sebe ty správné lidi. Ty lidi, kteří tě vyslechnou když to potřebuješ, ty lidi, kteří tě podrží i když sami mají problémy a starosti, ty lidi, kteří uznávají víru v dobro, ty lidi, mezi které ty nepatříš a pravděpodobně nikdy nebudeš. Markéto, ačkoli jsi mi pomohla, není to tvá zásluha. Je to jen jedna z cest, kterou jsem si vybral - jak poznat sám sebe. I přes to všechno ti odpouštím a v srdci si zachovám pouze ty vzpomínky, na které si rád vzpomenu. Na čas, se kterým nám spolu bylo moc dobře.
Se srdečným pozdravem tvůj Tomáš.
|
Fórum
Alkohol je dobrý tehdy, když potřebujeme něco zapít - ať už je to něco příjemné nebo zlé. Když to zapíjíme moc dlouho, tak se ale utopíme.
