Alkoholik

Angie, to tě asi zklamu, ale až budeš chtít pít, tak si na léčebnu pravděpodobně ani nevzpomeneš. Nebo vzpomeneš, ale mávneš nad tím rukou s tím, že tentokrát už se ti to nestane. Stejně jako jsi mávla rukou nad vzpomínkami na absťáky a průšvihy, které jsi si pitím natropila. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché - plácnutí přes prsty a už se nikdy nenapiju.... Kdybys viděla, co jsem já zažila za hrůzy - a myslíš, že mě to od dalšího pití odradilo? Vždycky mě můj alkoholický mozek uchlácholil, že "tentokrát si dám jenom pár skleniček vína, nic se nestane, nikdo se to nedozví". Taky si myslím, že jsi v té léčebně tak trochu "ve smyku", (viz. tvé poznámky, že ostatním to stejně ani po třech měsících nic nedává), že jsi v opozici a bojuješ, místo abys spolupracovala. To není výčitka, byla jsem stejná. A to pětkrát. Nemůžeš brát léčebnu jako místo, kam přijdeš, naštvaná že tam musíš, nastražená proti všem a čekat, že ti lékaři nějakým zázrakem přemontují mozek, abys už nechtěla pít. Léčebna je spíš pomocná ruka pro ty, kteří chtějí opravdu přestat pít a vidí, že doma to nezvládají. Léčebna ti poskytne chráněné prostředí a měla by tě naučit zvládat situace, které jsi dříve zapíjela, nějak jinak. Taky tě poučit čemu se v běžném životě vyvarovat, co podniknout když přijde krize. Hlavní práce je ale na tobě, ty to musíš chtít a ty se musíš snažit. Léčebna vůbec není to nejhorší, co tě v životě potkalo, horší to bude, až odsud vylezeš a budeš to muset zvládat sama. Teď jsi jak miminko v inkubátoru, chráněné a v péči lékařů, ten pravý boj přijde až pak. Promiň, že píšu tak přemoudřele, ale mám za sebou šest léčeb - s podobným vnitřním nastavením jako ty, nakonec jsem s tím praštila sama, musela jsem dojít k tomu, že SAMA chci přestat, ne proto, že mě k tomu někdo nutí. Ale ty léčby mi k tomu hodně pomohly, bez nich bych to neměla šanci zvládnout.

Reminiscence, ja sama prestat chci ale nemela jsem sanci a cas dokazat to sama. Rozhodla jsem se, ale sem jsem musela I tak. Uvidim co mi to da. V patek jdu k psycholozcr na pohovor-mimo skupinove terapie si clovek o indiv pohovor musi zadat. V sobotu je pak nejaka akce, kde budou byvali pacienti vypravet jak se jim dari abstinovat, to bude zajimave. Uz to beru jak to plyne. Stve me to omezeni kvuli hloupe viroze-ztezuje mi to tu zivot jeste vic. Porad jsou nejake prestupky za blbosti-holky pak breci aby je nevyloucili. Kdyz to maji soudne narizene a jde jim treba o deti, je to mazec.. Uspesne dokonci jen par holek pry. Z toho jedna se po par dnech vratila.
Ja vim ze pit uz nechci.

Já vím, že je to hrozné. Taky mě rozčilovala ta neustálá buzerace kvůli pitomostem, no ale snad to nějaký smysl má. Na alkoholiky je potřeba tvrdost, musí si zvykat na pevný řád, na to, že i hloupost je může stahnout zpět k pití atd. Prošla jsem několika léčebnami a v některých jsem opravdu trpěla. Myslela jsem, že to nevydržím - ale kupodivu mě nikdy nenapadla myšlenka utéct a vzdát to. Možná to bylo kvůli našim, abych je nezklamala, možná mi to přišlo moc zbabělé.... Je fakt, že jednu léčbu jsem nedokončila, po pěti měsících mě vyhodili kvůli propašovanému mobilu, měla jsem ho tam jen pár dní, ale někdo mě udal. Tehdy jsem se ožrala ještě v tom městě na nádraží. Paráda. Nejsi náhodou u Apolináře? Tam je to prý docela tvrdé. Ale vím, že jsi nechtěla udávat přesné místo, jestli nechceš, není to podstatné.

Nejsem nikde v praze.
Urcite to ma nejaky smysl vsechno. Jen si nejsem jista efektem kdyz je tolik lidi co maji za sebou nwkolik leceben. Kdyz clovek nechce sam prestat tak neprestane ani po nekolika. A na druhe strane na foru jsou lidi co prestali uplne sami. Nevim jestli me k necemu budou elaboraty a uklizeni rajonu dvakrat denne.
Navic se bojim vysledku testu, vyvoje te virozy protoze klid na oddeleni me ubiji a taky nechci zadne prasky na hlavu aby me nutili..

Angie....tady na fóru jsou sice lidi, co přestali sami...jen se tu mihnou plni sebevědomí....pouť po lèčebnách je teprve před nimi. Zůstaň kde jsi, sice budeš litovat.

Mě motivuje i to se tam nevrátit.....ale k tomu je třeba vypít tenhle kalich do dna

Angie, ty to špatně chápeš. Úspěšnost léčeben je tak malá, protože úspěšnost úzdravy (nepíšu vyléčení, to neexistuje) alkoholika jakýmkoliv způsobem je tak malá. Dostane se z toho pár procent lidí, ostatní budou pít dál celý život, někteří předčasně zemřou, někteří spáchají sebevraždu...chápeš? Věřím, že ti, kteří to dokázali sami, by to dokázali i s léčebnou - a možná o to snáz - a ti, kteří zklamou i po léčebně by neměli bez ní téměř žádnou šanci.

Dostat se ze spárů pití je strašně, strašně těžké. Možná to jde snadněji v počátcích, kdy v tom člověk ještě tolik nelítá, ale to se k tomu zase málokdo odhodlá, protože alkohol je pořád větší lákadlo než příčina případných problémů a pak je hodně případů, viz. já, kdy člověk přestane z pudu sebezáchovy, aby neumřel. Tuto cestu tedy vřele nedoporučuji. A navíc, já přece vůbec nevím, jestli budu do těch úspěšných procent patřit. To neví nikdo. Jsou recidivy po pěti, deseti letech. A to i recidivy, kdy ten dotyčný nepřestane a znovu začne trvale pít.

Buď ráda, že jsi se odhodlala k léčebně. Ty elaboráty a ostatní co píšeš plus přístup na internet mi připomíná Červený dvůr, jestli jsi tam, tam je to na ženském oddělení opravdu nepříjemné, ale tahle léčebna jde opravdu "na dřeň" a má relativně vysokou úspěšnost. Jinak já tě ale opravdu chápu, že teď "prskáš" a ubíjí tě to tam, byla jsem na tom stejně - a strašně mě štvaly holky, co to tzv. žraly (některé se tam ještě za mého pobytu vrátily, takže to není záruka úspěšnosti), ale uvidíš, až to potom zpětně zhodnotíš, že to nebyl ztracený čas. I kdyby nic jiného, aspoň si tvůj organismus na těch pár měsíců odpočine od pití (ale ne, to je spíš blbej humor). Jsi tam pár dní, později to třeba uvidíš jinak. Ber to tak, že ti tam chtějí pomoct. Což je pravda, ale mně to takhle zrovna v Červeňáku rozhodně nepřipadalo, tam mě chtěli vyloženě zadupat do země, ponížit, všechno co jsem řekla bylo špatně, lež.... brrr ani se mi na to nechce vzpomínat. Ale teď vidím, že mi právě tahle léčebna asi nejvíc pomohla.

TAk hlavu vzhůru, drž se, povznes se nad to lítání se smetákem a říkej si, že oni ví, co dělají. Že to má nějaký smysl. Jinak to jen tak přetrpíš bez efektu. A připrav se na to, že ti ta léčba nemusí pomoct, že se napiješ i po ní - je to hodně pravděpodobné. Já si vždycky při komunitách, kdy jsem se rozhlídla po všech, říkala - tak, pět, sedm z nás to dá, kdopak to asi bude? Dost hrozná představa. Jinak doufám, že Dee nemá s tou svou teorií tak úplně pravdu, zrovna lidem, kteří sem teď chodí bych tak strašně přála, aby jim to vyšlo. Včelař, Sochař i jiní, připadá mi, že to mají teď v té kebuli dobře poskládané.

Kdyby byla v Červeňáku, tak to jsme skoro sousedé. Mám to do Červeňáku tři hodinky vycházkovou chůzí :o)

Ani cerveny dvur. O tehle lecebne tu ani nikdo nepsal a neslysela jsem o ni predtim. Dnes uz nemam cas bude vecerka za deset minut ale treba o vikendu se rozepisu-to mame vic volna. Pres tyden jsem rada ze odpo a vecer zavolam priteli a nasim.

Včelaři, kluku ušatá, tak to zdravím krajana Jsem taky z JČ. To je krásný kraj, že? A okolí Červeňáku a zejména samotný ČD, tam je to úchvatný. Teda co se týká přírody a zámku, terapie úchvatná už tolik není.

Ještě jsem chtěla dovětek k Angie, k té větě "ti co nechtějí přestat, nepřestanou ani po několika léčebnách". To je pravda, ale hrozivější je na tom to, že ti, co CHTĚJÍ přestat často taky nepřestanou ani po několika léčebnách. Alkoholismus je tak těžká nemoc, že jen chtít nestačí. Někdy nestačí nic, jak už jsem psala. Většina lidí se z toho prostě nedostane, ať dělá co dělá. Já si nejsem jistá, co nakonec pomohlo mně. Zkoušela jsem všechno možné - psychiatr, psycholog, léčebna 6x (součtem dva roky čistého času), detoxy, AA, antabus, reiki, antidepresiva,léčitel, pokus o hypnózu (jsem asi nezhypnotizovatelná), minulé životy, doplňky stravy - Kudzu (má prý snižovat chutě),samozřejmě suchou domácnost a nechození do restaurací,objímání stromů,odhánění přivtělených duší,meditace,kartářku, kineziologii - já jsem OPRAVDU chtěla přestat. A ono to pořád nešlo.Dokážete si představit, jaké to bylo zoufalství? No, asi dokážete. Já vlastně ani nevím, co mi nakonec pomohlo. Nejspíš hrozný strach o zdraví a život a taky to, že jsem začala prosit Boha o pomoc.