Alkoholik

Sochaři, přesně to mám taky, strašný úzkosti, neklid, jakoby chaotičnost celý den, výčitky, stresování. Bohužel mně ten chlast naopak od samoty pomáhá. Ale to není důležité, důležité je začít zase žít v realitě a ne alko mlze.
Na úzkostnou poruchu, kterou tedy mám i bez pití, ale alkohol to strašně zhoršuje, až do fáze hypochondrie a paniky ze ztráty sebekontroly, beru antidepresiva. Přesněji občas a v nejmenší možné dávce, abych to nepřepískla v kombinaci s pěti pivy večer. Od toho se odrazím, dneska zobnu tak jak mám a snad, snad se odrazím ode dna a snad mi ty prášky dodají aspoň drobet toho serotoninu co mi chlast vzal.
K tomu splasknutí - kéž by :-D Je až k neuvěření, jak se mi postava změnila. Dlouho nic, piju, piju a pak najednou to začalo. A to cvičím, plavu, skoro nejím... ale sotva dopnu kalhoty, břicho jak v pátém měsíci, dokonce i přes ruce jsem nabyla. Tohle je taky normální?

Pijáku, to co píšeš taky dobře chápu, to vzrušení a spontánnost, odvaha, energie... ze začátku dává chlast spoustu fajn pocitů. A je pravda, že běžný život nic moc extra není, samé povinnosti. Takže souhlasím. Jenže já jsem ve fázi, kdy chci hlavně klid. Klid a smíření sama se sebou. A pak snad i pokrok k něčemu víc v životě, mít smysl ráno vstát i kvůli něčemu jinému, než je vidina večerního alko dýchánku. Nevím, cítím, že život je víc, než pití. A vím, že to tak je. Není to o extázi či euforii, ale o radosti z běžných věcí, z hezkého počasí, dobré knihy, dobrého jídla, z toho, že mám s kým se smát, že mám zdraví a sílu do dalšího dne... život se skládá z mnoha droboulinkých radostí, ale je jen na nás, jestli je spatříme a dokážeme si je užít. A to je teď můj cíl, zkusit přestat hledat chvilkovou euforii po pivu a radši mít dobrý pocit z čisté hlavy ráno...
Myslím si, že kdyby byl alkohol tak dobrý, přínosný... proč má tak devastující účinek na psychiku i fyzickou stránku. Jenže to uvolnění, já vím a proto chápu.

Jsem to napsal trošku zavádějícně.. Teď nepiju 2 roky.. Ale beru to jinak... Nedělám si o střízlivosti iluze například. Ale proč žít kolikrát nevím, když můžu, klidně z tý postele nevstanu a zůstanu ležet.. Kolikrát lepší a levnější než utrácet za zábavu, ale hlavně nemusím vstávat za každou cenu.

Aha, takhle to vážně nevyznělo :-D V tom případě gratuluji, Pijáku! Jasné, je to tak drobet na nic to obyčejné žití. Ale možná vzhledem k těm mým úzkostem a šíleně negativním emocím a postojům, které ve mně chlast jen přikrmuje, možná proto i tahle "nuda" snad bude lepší. Ale chybět to bude určitě. A hlavně, vůbec si nevěřím. S dneškem, zítřkem... pořád jen strach kolem mě.

To mi všichni, co chlastaj/chlastali gratulujou, ale já nějak necítím, že je to moje zásluha.. Takže mi to netěší. Možná potom, jak mi gratulovali a gratulovali a já se stejně ožral a pak mi to bylo blbý, tak na ty gratulace v této věci už v podstatě neslyším.

Hmmm, jasný. To je něco jako já tady, roky sem píšu, někdy víc, někdy vůbec, že chci přestat. A nic. Pak už si tu přijdu jako úplná kr*va. Takže Tvůj odstup je vcelku rozumný. I když dva roky, hele, mně to jako úspěch přijde. Třeba ho jen drobet okořenit pozitivním myšlením?
Nechtěl bys nám drobet nastínit jaký byl Tvůj alko příběh? Mě osobně tyhle věci tady zajímají, kam až to s lidma došlo a co vedlo k rozhodnutí už nikdy...

Hanka. Prečítal som si teraz tvoje prvé príspevky. Máš 30 rokov. Takže mladá žienka. Čo ťa pre boha živého stále drží pri tom chlapovi? Tak sa bojíš samoty, že si ochotná zahodiť život s chlapom, pri ktorom sa cítiš aj tak osamotená? Pretože to je tvoj problém. Tvoj chlap. Kým sa nezbavíš jeho, môžeš zabudnúť na všetko ostatné. No a teraz zažiješ opäť peknú dovolenku s chlapom, ktorého vidíš cez rok akurát v hospode a možno v posteli. A po dovolenke budeš opäť zapíjať večernú samotu pivom a čakať na ďalšiu dovolenku o rok. Fakt nádherná perspektíva. Vlastne mi je ťa ľúto, vzdať život v tak mladom veku.

Krtku, tak ráda bych napsala nějaké vysvětlení, ale žádné smysluplné není, jen strach. Na terapiích to pojmenováváme jako strach ze samoty (takhle si aspoň mám s kým psát zprávy večer), strach z odmítnutí někým jiným (když mě odmítá tenhle, jiný bude taky), nízký sebevědomí, srážení vlastních schopností od malička atd. atd. Vlastně se sama divím, že se tolik problémů vejde do jednoho těla. Co tím ale chci říct, moc bych chtěla z tohohle celkového boje se životem vyjít s hlavou nahoře a srovnanýma prioritama. Jenže jeden strach vede k druhému, jeden zlozvyk k dalšímu, začarovaný kruh. Př. jeho opustím, rozumově se pro to rozhodnu - a psychicky se zhroutím, tolikrát jsem to zkoušela. Tak lepší fungovat aspoň nějak. Vím, že to není člověk pro život a že v kombinaci s mými dědičnými i osobními dispozicemi je pro mě katastrofou. Vím, že mám na víc. Já to všechno vím. Ale strach v nevědomé části mozku nedovolí konat. A tak se v tom furt plácám, zklamání za zklamáním. Chci vyřešit aspoň to pití. Ale je to tak těžké, když Tě nic jiného nepotěší přes den ani večer. Víš, já nemám na co se těšit, nemám smysl života. Jen pořád bojuju sama se sebou a s tím, abych příteli přišla aspoň drobet dost dobrá, což je nemožné. Jasné, je to jen na mě, ale toho lepšího života se moc bojím, neznám ho a nevěřím, že do něj zapadnu. Asi píšu jako blázen, omlouvám se, ale tohle je vážně obsah mé mysli. A teď babo raď

Hanko, toto mi prijde nejake divne;
"dneska zobnu tak jak mám a snad, snad se odrazím ode dna a snad mi ty prášky dodají aspoň drobet toho serotoninu co mi chlast vzal."

Ty leky jsou prece na dlouhodobe uzivani, aby udrzovaly vyssi hladinu serotoninu nez jaka je k dispozici bez nich.
Nebo mas/te nejake leky ,ktere funguji okamzite?

M.

Chci vyřešit aspoň to pití

S týmto chlapom, pitie nevyriešiš. Nikdy. Pretože spolu skončíte akurát zase v hospode a po večeroch budeš opäť sama odkázaná na chlast a sms. Niečo budeš musieť obetovať. Ak chceš prestať piť, mať niekedy v budúcnosti napríklad rodinu a teda nebyť sama-kedysi si písala, že ten tvoj po tom netúži- tak budeš musieť obetovať chlapa. Ak chceš ostať so svojim chlapom, budeš musieť obetovať seba, svoj život, svoju budúcnosť. Pravdu ale je, že nikto ti nezaručí, že ak sa vykašľeš na tohoto, že ťa zaručene v budúcnosti stretne niekto lepší. Bohužiaľ, taký je život.
P.S. Spýtam sa aspoň. Zmenilo sa niečo vo vašom vzťahu resp. zmenil sa on nejako za tie 3 roky? Niečo, čo by mohlo naznačiť, že by sa s ním dala plánovať nejaká budúcnosť? Máš 30 rokov. Čo myslíš, že by ho mohlo pri tebe udržať o takých 10-20 rokov? Koľko má vlastne rokov?