Alkoholik

Před převratem jsem studoval a měl praxi v jednom zařízení a viděl jsem ty otřesné případy, holka dvacet let, fyzicky úplně vyřízená a "já bez alkoholu nemůžu fungovat!!" prostě vyklepaná troska, šílené a ona se pak nedožila ani třiceti. Dodnes to vidím a roky jsem si pak myslel, že se mně to vyhne, netýká, že to nebude tak zlé, že jsem odolný chlap... Ono to nakonec bylo skoro podobné, tak sem si nabil drňu a co sem se navyváděl a co zničil...

Dáš to Fakt

Perte, ono nejzrádnější je říkat si "tohle se mi nemůže stát, já to mám pod kontrolou", viď? Až člověk nakonec zjistí, že už bez chlastu nemůže fungovat a že alkohol ovládá všechny jeho myšlenky. A nemusí vypadat jako troska.

Moc přeji všem tady, aby to dali a těm, co to dali už částečně, ať vydrží...protože každý den přináší další a další nástrahy.

Díky za reakce, příběhy a podporu Stopko, k pavoukům jsem se tehdy naštěstí nepropracovala, musela jsi to mít šílený. Je fakt, že teď je to nějaký horší. Nepiju zdaleka tolik, jako tehdy, ale je mi daleko hůř. O víkendech si nedám třeba vůbec, v týdnu k večeru ty dvě decky vodky. Další den mi je, jak kdybych vypila litr a odpoledne se vyloženě na tu plácačku třesu. V sobotu je mi nic moc, v neděli už fajn a v pondělí už to zas do sebe leju... Jako fakt se nechápu!! Zatím jsem odolala ranním panákům a nočním výletům do nonstopu, což bývalo pravidlem. Když jsem začala ráno, byla jsem schopna za den vymlasknout i sedmičku vodky. Teď blbě spím a pořád se mi motá hlava - odpoledne je to nejhorší, než do sebe kopnu toho prvního panáka. Musím toho fakt nechat. Dnes jsem měla panáka jen toho jednoho, abych zarazila tu odpolední motolici a mohla vyrazit ještě na poštu. Zítra už fakt nic, budu se prolívat tou meduňkou Leni, gratuluju k druhému dni a vydrž Víte, já si myslela, že nejhorší problém je překonat fyzický absťák a pak už to přeci nepotřebuju, tak to půjde samo ta abstinence. Ne, nejhorší problém je vydržet. A ne si po třech letech šupnout panáka. Mno tak hurá do toho, držím nám všem palce. Jsem ráda, že to tu je a můžem se podporovat

JanaK,

to co se ti stalo je relaps, stává se to i u dlohoročních abstinujících. Je moc dobře, že si problém uvědomuješ. Teď ještě najít rychlé řešení jak ten relaps zastavit. Tím, že pokračuješ v popíjení, je špatně. Nepřemýšlela jsi o AT poradně, AA, léčebně ? někde poblíž

Díky Ladislave, já vím.. Jeden takový jsem měla před rokem. Měl stupidní začátek - jedno pivo v hospodě neuškodí, pak rychlý nástup kořalek. Byl krátký ale množství pití bylo strašný. Jako kdybych se snažila dohnat, co jsem abstinencí zmeškala. Teď je to jiný, zezačátku jsem popíjela sem tam, teď už tedy téměř denně, ale ne tolik. O nějaké formě léčby jsem přemýšlela, jasně, ale já se děsně stydím a je mi to trapný. Vlastně jsem to tak nějak kdysi řekla jen jediné kámošce. Reakce - co blbneš, tak toho nech a dej si jen občas. Klasická reakce konzumenta AA - nepředstavitelné, i tak mám problém se skupinama lidí. I běžně u doktorů nedokážu pořádně vysvětlit, co mi je, vždycky si připadám jak hypochondr, natož tohle. Chybí mi tu Líba, úplně to vidím,jak by mne seřvala, že jsou to výmluvy a že prostě CHCI pít Ale já fakt nechci ...

JaniK, tohle by ti ale řekli v každé léčebně. To není Líby "postižení" . Jak ve mně to vře, když si vzpomenu, jak takhle reagovali u každého na každou výmluvu, proč to a to nejde... Ty roky, co jsem se potácela po léčebnách, jsem získala pocit, že hlavním účelem léčby je člověka nas...t a úplně vydeptat. A určitě nejsem sama, kdo to tak má. Když tě někdo přesvědčuje, jak chceš pít, nebo ti cpe cokoliv jiného, o čem ty jsi PŘESVĚDČENÁ, že to tak není !!! Jak já už jsem byla zoufalá, když jsem těch několik let opravdu nechtěla pít, ale stejně do toho padala pořád znovu a znovu. Jedna terapeutka mi řekla, že mi věří, že to tak cítím, ale že někde "uvnitř" jsem si pořád nepřiznala, že jsem alkoholička (haha, to bylo asi na páté léčbě), že si to přiznávám rozumově, ale někde v srdci ne. Že tam někde hluboko jsem pořád ta "silná", která přece má všechny věci v životě pod kontrolou a že i když si to nepřiznávám, že pít chci. Asi měla pravdu. Je to tak hrozně těžké, tohle téma závislostí. Vlastní mozek se pere s vlastním mozkem. Mně to přijde jako hrát šachy sám se sebou, když obě barvy chtějí vyhrát. No, asi trochu nesrozumitelný příspěvek, jen jsem chtěla napsat, že já jsem zažila stav chtít x CHTÍT a že je v tom rozdíl. Když jsi v tom CHTÍT, hledáš jakoukoliv cestu, aby ti bylo pomoženo. Když to otočím do příkladu - určitě máš děti. Představ si, že bys nemohla otěhotnět a strašně dítě chtěla. Opravdu chtěla. A ono to nešlo roky a roky. Kdybys věděla, že získáš několik procent naděje, když půjdeš na rok do léčebny, do té nejtvrdší a nejhnusnější, udělala bys to?

Reminiscence napsal:
No, asi trochu nesrozumitelný příspěvek...Přesně naopak. O tom rozdílu mezi chtít a opravdu chtít se tu mluvilo víckrát, ale myslím, že to ještě nikdo nezkusil vysvětlit. Mně to srozumitelné přijde. Ovšem když to vezmu podle těchhle kritérií, tak jsem v životě nikdy nic opravdu, tedy s těmi velkými písmeny, nechtěla...

Velmi dobře Ti rozumím, Reminiscence Je to tak, jak píšeš - dva mozky se perou. Třeba by u mne pomohl antabus - prostě bych nesměla poslechnout ten alkoholický mozek. Jenže to není trvalé řešení, nemůžu přeci jíst antabus pořád a spoléhat na něj a ne na sebe. Musím si to přehodit v hlavě sama bez berliček. Už se mi to skoro povedlo, ale stačila chvilka nepozornosti a taky pýchy, jak jsem dobráá .. a ta předchází pád. Uvidím, když budu cítit, že ty chutě moc nedávám, že se musím moc přemáhat, zkusím psychologa. Zatím dobrý, ale je to teprv druhý den. Co Lenka? Ozvi se, jak se daří?

Ahoj,
pročítám si tady všechny příspěvky a je to hodně vše podobné. I já mám stejný příběh, nepila jsem rok ani jsem neměla problém přestat, prostě to šlo samo, neměla jsem důvod pít. Pak jsem odešla od přítele a začalo to, piju už zas skoro dva roky, někdy se mi podařilo na měsíc přestat nebo pár dnů, nejhorší je to přerušit, to pijete a už ani snad nechcete, ale nemůžete přestat, jedete domů a cestou si automaticky koupíte láhev vína nebo dvě. Teď je to druhý den co jsem neměla nic, už ani nevím kolikrát jsem si řekla, že přestanu, vydrží to pár dnů či měsíc a zas, ze začátku je to prima, ale jak už piju třetí den tak je to děs, nejen kocoviny, ale děsné psychické stavy, v noci se budím výčitkami, že piju, co bych vše mohla dělat, kolik peněz ušetřit atd. Vím, že to je a bude těžké přestat, ale musím...Drží mě teď myšlenka jaké to bylo, když jsem nepila, jaká jsem byla co vše stihla... A hlavně jsem taky tím pitím přibrala tak si říkám, že když nebudu pít tak nějaké to kilčo půjde samo dolů Držte se všichni, vím jaké to je a když mi bude nejhůř tak si vzpomenu, na vás tady všechny a písnu

zpravy.idnes.cz/pribeh-byvaleho-dekana-alkoholismus-maraton-fmy-/domaci.aspx?c=A160508_150733_domaci_jw

Btw. zajímavé vlákno s příspěvky od Reminiscence a Ladislava.