Alkoholik

Ahojte. Uz nepijem osamote,nepijem vobec.Od 27.1. som na protialkoholickom lieceni.Zavolal som tam,a na druhy den hned nastupil.Bol som v hroznom stave...Alkohol je DROGA.Nic viac,nic menej.Je tu prisny rezim,vyraz nemocnica sem nepatri.Skor napravne zariadenie pre zavislych alkoholikov a drogovo zavislych a gamblerov.Aspon,ze mozeme po istom case pouzivat mobil v case volna.Teraz som uz na B oddeleni.Musel som nastupit na liecbu.Alkohol ma drzal pevne pod krkom a nicil ma.Choroba alkoholizmus sa vyliecit neda,da sa len uspat.Moj ciel je byt abstinujuci alkoholik.Vsak alkohol k stastiu cloveka netreba.No hold...stalo sa- podlahli sme ...my spoluzavislaci.P.S.drzim palce vsetkym s podobnym osudom,dame to!Lebo chceme.

zdenek napsal:
Ahojte. Uz nepijem osamote,nepijem vobec.Od 27.1.
...my spoluzavislaci.
P.S.drzim palce vsetkym s podobnym osudom,dame to!

..."Lebo chceme!"

"Kto chce a túži - ten aj môže!"

(Pomôž si človeče - aj ja Ti pomôžem! /s.Boh/)

Zdenku,
to je dobrá zpráva, už jsem si myslela, že se neozveš, že...a Ty zatím zkoušíš léčbu a nepiješ, to je dobře.
Vyjádřuji podporu a drž se! ...a přesně tak, vyléčit to definitivně nejde, pouze uspat.

Přeji úspěšné zvládnutí léčby, dobrá volba. Přeci jen, když je člověk mimo domov a v chráněném prostředí navíc, zamyslí se nad svým doposavadním životem.
Abstinenci zdar Ladislav

Souhlas.....má to smysl.

Tvůj vzkaz mne po dlouhé době "donutil" se sem přihlásit. Důvod tak dlouhé nepřítomnosti, lehko hádat, nalhávání si, že já přeci nemám problém, že já sem nepatřím, že není důvod s tím končit... další smutné období, kterému předcházely naděje jak už vím kudy dál... nevěděla jsem a nevím stále. Tvůj příspěvek mě dost oslovil, upřímně myslím si, že to co si dokázal, na to já nemám - nepít tak dlouho. Ani já se neopíjím do bezvědomí a i já se tvrdého ani nedotknu, nesnáším to. Víno mne zas neuspokojuje v tom směru, že ho nemůžu pít tolik jako pivo. Takže já jsem vyloženě jen pivař. Ale. Ale pivař, který je při svých 58 kg schopen za večer vypít 6 piv! Podobně jako Ty i já piju doma. Prostě za prvé se nemusím nikomu omlouvat, že piju a že si dám další. A za druhé mám tam svůj klid, své myšlenky. Také nemám moc přátel, ale i tak se najdou ti, kteří to se mnou myslí dobře a chtějí mi pomoct, nabídnout jiné aktivity apod. Jenže já ve směs odmítám. Zajdu na chvíli na kafe ze zdvořilosti a pak rychle domů do toho "svého světa". Poslední tři týdny si píšu kolik jsem toho vypila - obvykle tři piva ve všední den, občas se to ale zvrhne a já běžím do večerky ještě pro dvě další. To poslední většinou z půlky vylévám. Ale prostě nevím, po těch třech sem tak uklidněná a ono to zní blbě, ale nechci aby to skončilo. A tak jdu pro další, aspoň ještě chvíli se cítit líp. O víkendech pak s přítelem pátek, sobota pět piv normální stav. Jsem už z toho unavená často, jenže prostě nevím. Když si řeknu, že si to pivo nekoupím, jsem pak nervozní co budu doma sama dělat. Na začátku roku jsem pár dní vydržela u puzzlí, ale prostě po pár dnech si řeknu - zvládla jsem to, problém nemám, tak si můžu pro pivo... Já nevím, fyzicky ho nepotřebuju, nějaký obasťáky a tak zatím nic. Jenže ta psychická závislost, ten zvyk, ta touha ulevit si. Nevím v jakém stádiu jsem, ale už mě to psychicky ničí. Prohloubily se u mě už dřívější problémy, úzkosti, panická porucha. Jenže, podobně jako Ty, i já piju z nudy. Z nudy, kterou nechci vyplnit sportem nebo čímkoli jiným, našla jsem si pivo. Hrozně moc to chci ukončit, najít správné hodnoty v životě, jenže problém je, že asi ještě nechci dost. Říkám si vždyť chodím do práce, funguju, tak o co go... tatí si také dává večer tři piva, bratr čtyři, tak nejsem výjimka. Jenže jsou to jen lži. U mě je problém v tom, že já to nepiju proto, že mi to chutná, ale pro ten stav potom. Že se zklidním. A co že to všechno spustilo ptal ses? Nerozhodnost. Našla jsem si přítele, s kterým si nerozumíme. Jenže neumím odejít. On dost pije, alkoholik ale není, spíš dost společenský. Já pila od patnácti, ale s ním se pivo stalo jedinou možností, jak se vedle něj cítit dobře. To nebudu dál rozebírat, nepatří to sem. Nu a porozumění, které jsem u něj nenašla, hledala jsem jinde. Nepodvádím!! Jen potřebuju taky někoho, s kým můžu mluvit, kdo se o mě a mé potřeby zajímá. Byla jsem z toho v jednom kole, chvíli tady, chvíli tam. Přitažlivost u jednoho nebo porozumění u druhého... přišla únava z tohohle života a neschopnosti rozhodnout se a dát si ho do normálu, přišly výčitky (byť jsem nepodváděla, ale vysávalo mě to, že dávám naději na dvou místech), lítost, vztek, beznaděj a nakonec distancování se. A ve všech těchhle stádiích mi to pivo pomáhalo. Prostě přes den splnit co je třeba a večer se oddychnout u piva. Ani se nekoukám na televizi, jen se zavřu v koupelně a piju a kouřím. Pak jdu spát, pokud neběžím pro další. Druhý den výčitky navíc i z dalšího selhání, že jsem zas pila, do toho záchvaty paniky, opět neschopnost vyřešit si život... a to je můj každodenní kolotoč. Napadá mě tolik věcí, jak to vyřešit, ale nevím, prostě jsem se zasekla na místě a nemůžu nebo nechci jít dál, řešit to. Za dva týdny jdu k nové psychiatričce, jestli pomůže nevím. Ale občas jsou dny, kdy už jsem na zhroucení, těžko to popsat, prostě směsice špatnýho života, alkoholu a psychické lability... Asi začnu brát nějaké prášky. Jenže bojím se, jestli vydržím nepít. Navíc všichni kolem mě pijou, byť jen společensky. Neumím na ně koukat a pít vodu. Asi. Nijak zvlášť jsem to nikdy nezkoušela. Mám prostě ráda ten pocit po pár pivech, že je člověk v klidu, uvolněně mluví atd (opět jako ty - jsem řekla bych introvertní melancholik). Toť asi tak nějak vše, abych Ti oplatila Tvůj příběh. Zkrátka už moc dlouho stojím na místě a kdykoliv mi někdo dá stimul k tomu to změnit, jen mě to vyděsí a stáhnu se ještě víc. Vím, že potřebuji změnu, v hlavě mám mnoho scénářů svého nového života, jednou, až se toho nabažím... jenže kdy to bude? Kdy mi přestane vyhovovat ta klec vlastní omezenosti, strachu a nedostatku odhodlání? Jsem moc komplikovaný člověk, moc citlivý, moc empatický a moc nerozhodný. Špatná kombinace pro šťastný život. A díky pivu na to aspoň na chvíli zapomenu a můžu si nalhávat, že zítra začnu jinak... Hodně sil všem!!!!!

Jen ještě poznámka: opět stejně jako Ty si uvědomuji, jak moc to tělu škodí. Jak to škodí psychice to pociťuji prakticky denně. A o to víc se utápím ve výčitkách - že tolik lidí na světě trpí, aniž by si za to mohli, a já se utápím ve svém zmaru a dobrovolně mrhám tím, co jsem dostala do vínku. Prostě všechno hrozně moc řeším. Vyčítám si snad úplně všechno. Celý svět se pro mě stalo jednou velkou povinností. A jen večer to pivo relaxem. Vím, že bez něj bych možná vše viděla lépe, s nadhledem, snad i ten život by se časem vyřešil. Jenže vzdát se ho, to je ten problém. Nu už asi vážně není co víc říct. Děkuji za vyslechnutí!

Napisi jen tolik Hano vezmi si priklad ze Zdena a skoncuj s tim taktez, nebot to opravdu nikam nepovede a nevede jak sama vis. Nekdy je tezsi se rozhodnout pro to co je pozdeji lehke. I kdyz kdo vi? ale v kazdem pripade je to zdravejsi pro mozek i telo.

Taky sem všecko dřív řešil jak pako a motal se v kruhu. Úplně zbytečně. Pomohla terapeutka a přestat pít. Měl jsem už dost silné absťáky, padl na hubu. Tak to dál prostě nešlo. Několikrát sem přestával pít než se to v té hlavě rozleželo. Prvních pár měsíců bylo krutých, nevěděl jsem kam se vrazit. Chytaly mně záchvaty mánie-práce, abych pořád nemyslel na chlast. Nebylo to hned, ale došlo ke změnám, v myšlení, přístupu k životu, našel sem co mně uspokojuje, smíření a vyrovnání se svým údělem-životem. A je mně teď už dlouho fajn. Pokud člověk nechce a drží se svého lahváče tak ho to časem stáhne na dno. A jak člověk neví co s tím, tak je tady psycholog. Najít takového-takovou, která vyslechne, rozebere situaci, kdy sezení trvá aspoň hodinu, dvě. Sezení doma a myšlenky o blbostech ničemu nepomůžou, nevyřeší. Nakonec člověk zestárne, bude si dál popíjet tu svou dávečku nebo se dávky zvýší a stane se z něj totalalkoholik a nakonec se bude utápět v sebelítosti, že dřív nic nepodnikl, měl strach, nevyčerpal všechny možnosti a už bude jen vyhlížet tu zubatou...

Ahoj všem, koukám, že naše diskuze stagnuje Přesto bych ráda napsala něco víc. Četla jsem vaše poslední příspěvky a došlo mi, že k tomu dnu už nemam daleko. Za dobu mého posledního komentáře jsem si našla nový byt u slušných lidí, kde naštěstí nemohu kouřit a doufám, že změnou prostředí i vydržím nepít. Nová psychiatrička se mnou hodinu probírala mé obtíže. Závěr - musíme zjistit, zda mám úzkostné stavy z konzumace alkoholu nebo naopak alkoholem zahánim úzkosti. Zkrátka co je primární problém. Nebylo lehké slyšet to co tušíte, že tam asi problém s pitím bude tak jako tak, v nějaké míře. Dostala jsem nějaké prášky, lehká antidepresiva. Až dnes sem na internetu zjistila, že také omezují chuť na alkohol. Na kontrolu jdu za dva týdny. Do té doby nesmím pít a mám brát ty prášky. Je to šíleně depresivní období. Víte co, najednou máte přijít o něco, co ve vašem životě bylo roky. A poslední roky to bylo vaší berličkou a jediným společníkem. Představa nepít třeba půl roku? Takhle jsem to nechtěla. Já chtěla omezit pití doma, ale o víkendech jsem si dát chtěla. Jenže na ty prášky nemůžu. Navíc po prášcích nemohu spát, je mi zle, nálada se mi mění. Prý to trvá týden, než se to ustálí. Hrozně mě to nervuje, jsem unavená, nevyspalá, mám strach ze stěhování, z dalšího svého selhání, chybí mi můj zvyk a stimul, už teď mi chybí mé víkendy v hospodě... ale víte co, aspoň něco dělám. Tak dlouho jsem stála na místě, že bylo třeba něco změnit. Dala jsem na své instinkty a rady odborníků. Co bude dál nevím. Rozhodně to nebude lehké... Díky všem kdo by chtěl reagovat!